Singulární pole – prostor, kterým je vědomí samo, obsahuje potenciálně nekonečně kvalitativně od sebe různých prostorů vědomí. Některé mají své vnější fyzické rozšíření, některé jsou ryze ne-fyzické – duševní povahy. Čím jsou tyto prostory vědomí, ve kterých se můžeme nacházet – být či přebývat, vlastně charakterizované a čím se od sebe odlišují?
Můžeme, míním, hovořit o určitém základním pocitově-významovém tónu či meta-psychické náladě jako základní kvalitativní duševní vlastnosti každého prostoru vědomí. Zřejmé je to typicky během snového nebo psychedelického stavu, kdy se také pohybujeme mezi různými zkušenostními prostory, které jsou charakterizovány určitou emoční náladou, která tvoří základní pocitový tón daného snícího pole a jeho tématu či sdělení, struktur prožívání apod.
Všechny nejrůznější duševní prostory, ve kterých se můžeme nacházet a spočívat se svými unikátními subjektivními náladami či citovými tóny, jsou ve skutečnosti výsledkem dynamického vztahu třech základních prostorových pohybů vědomí, které můžeme rozpoznávat v naší zkušenosti.
Dva základní pohyby souvisí se směrem či vektorem prostorovosti našeho vědomí-duše ve vztahu k tělu a jeho prostorům, pro které si lze vhodně vypůjčit pojmy s tradiční psychologie (extrovertní a introvertní) a dát jim smysluplný význam:
- extrovertní pohyb (vně se rozšiřující)
- s tímto pohybem-vektorem prostoru vědomí jsou spojeny typické nálady povznesení, komunikativnosti, lehkosti až levitace, otevřenosti, uvolněnosti, euforie až extáze, ale i rychlosti, roztěkanosti, zbrklosti, pokud se ztotožňujeme s omezenými já a naše vědomí je roztříštěné a neusazené v celém našem bytí. Tento pohyb vědomí zesilují tzv. stimulační psychoaktivní látky.
- introvertní pohyb (do nitra se stahující)
- s tímto pohybem prostoru vědomí jsou spojeny typické nálady únavy, slabosti, nedostatku “energie”, těžkosti, deprese, tísně, stažení, utápění se v citech, skleslosti, gravidity, introverze, vyhoření apod. Tento pohyb vědomí současně aktivují naopak tišící či sedativní psychoaktivní látky.
Běžná psychologie rozlišuje podle toho dva typy lidí – extrovertní a introvertní povahy. Jejich prožívání a typické projevy souvisí s tím, s jakým pohybem je jejich vědomí převážně a aktuálně zaměřeno a s čím je ztotožněno. Nejedná se ale o nějaké “charakteristické vlastnosti či typologie osobností”, jak z toho dělá psychologie. Lidi míním nelze dělit na “extroverty” či “introverty” – to je velmi omezený konceptuální pohled, ve kterém se zaměňuje aktuální ztotožnění se specifickým pohybem vědomí či vektorem prostorovosti vědomí za “vlastnost člověka”.
Způsob života a bytí, ve kterém kopírujeme střídání období zaměstnání či vášnivé – enthuziasmické aktivity – extroverze bez primárního usazení ve svém bytí, často tzv. “manické” a následného letargického klidu (introverze), může vést až k nejrůznějším obtížím.
Přesto se dnes jedná o nejrozšířenější způsob bytí nebo spíše přežíváním mnohých lidí, spočívající v lineárním pohybu mezi dvěma stavy: zaměstnání se aktivitami – nečinným klidem, které korelují s dvěma hlavními pohyby prostorovosti vědomí ve vztahu k prožívanému tělu. Míním, to je jádrem toho, co se dnes módně zve “syndrom vyhoření”.
Není také náhodou, že tento cyklus vyhovuje dnešnímu klimatu kapitalismu i nejrozšířenějším “návykovým” “drogám” ve společnosti, kterými jsou na jedné straně nejrůznější stimulanty – nejen v podobě klasických drog, ale i “zaměstnávajících aktivit” a na druhé straně naopak tišící, znecitlivující či “uspávající” drogy, ať už v podobě skutečných utišujících drog, nebo “odpočinkových-relaxačních aktivit”.
Pokud ale člověk udržuje své jáství ve ztotožnění s aktivitami – tedy “děláním” a nikoliv se svým bytím, žije ztotožněn se svým mentálním já (egem), pak – z principu se nelze nevyhnout životu, jehož způsob bytí – jeho vnitřní řeč lze nejlépe metaforicky vyjádřit jako “vy-hoření”, či trvalý stav “vy-hořování”, které má své cykly vášnivé manické aktivity následované letargickou depresí s cílem se “zabavit” nebo jí uniknout.
Tato vnitřní řeč duše, je-li základním jazykem našeho způsoby bytí, je projevem těžké ne-moci duše, a to nezávisle na tom, zda se současně manifestují i fyzické symptomy – ty dříve či později přijdou také.
Právě tento stav – neoddělitelný od předchozího a hlavně celkový způsob bytí, dnes módně mnozí nazývají konceptem: “syndrom vyhoření” a strašně jej řeší. A to až tak, že již existují speciální psychologické kurzy “jak na syndróm vyhoření”. Mimo jiné jde o krásnou ukázku, jak funguje objektivizace nevědomosti v “učeném” intelektuálním hávu ne-myšlení současné psychologie.
Oscilace mezi těmito hlavními pohyby vědomí je projevem ne-zdraví těla a ne-moci duše, je projevem primární nevědomosti v oblasti života.
Existuje ale ještě třetí způsob bytí, daleko zdravější a přirozenější, který nám tak naléhavě chybí. Zahrnuje kvality obou předchozích, ale vnitřním celistvým harmonizujícím způsobem. Mimo jiné obecně věřím v princip “třetí cesty” u všech polarit.
Můžeme oprávněně hovořit o meditativním způsobu bytí, který spočívá v rozšiřování samotného prostoru vědomí našeho prožívání, ať už jsme činní nebo v klidu. Jde o způsob bytí, ve kterém okamžik po okamžiku necháváme rozšiřovat vědomí prostorovosti extrovertní, tak současně i introvertní, v jediném poli meditujícího vědomí:
- meditativní introvertně-extrovertní pohyb (skrze vnitřní prostor rozšiřující se vnější pohyb prostoru vědomí).
Tento způsob meditativního bytí vyžaduje jako nutnou podmínku udržování vědomí zahrnující, jak vše, co je prožívané vně, tak v našem nitru, v jediném poli vědomí. Toto meditativní vědomí přesahuje prožívání příjemné či nepříjemné, stejně tak samotnou uměle udržovanou dualitu extroverze a introverze a s ní spojený způsob života a chování ve stylu “aktivita-nečinnost”. Je tichým poznáním (gnósí) vědomí, trávícího své vlastní prožívání.
Je tím, co označuji pojmem “přirozená meditace”, která spočívá v tom stále věnovat čas výhradně vědomí prožívání všeho vně a v nitru skrze vědomí našeho tělesného bytí sebe jako celku, ať již jsme si vědomi či zakoušíme cokoliv.
Nejedná se jenom o “nezaujaté či netečné pozorování” všeho, co si uvědomujeme z nějakého “od všeho rozlišeného pozorujícího subjektu”, ale o neutrální zaujaté (ale nepohlcené) – tedy bdělé vnímající celo-tělesné pole vědomí všeho, vně i v nitru. Meditativní způsob bytí je spočíváním v poli vědomí, obsahujícím oba směry pohybu prostoru vědomí, ve vzájemné harmonické dynamické rovnováze, kterou lze udržovat skrze centrování těžiště celo-tělesného vědomí dýchání obou prostorových směrů, které ve vztahu k tělu pociťujeme v oblasti podbříšku. Viz dále (((Um))) Dechu a (((Um))) Č-Asů.
Všechny možné nálady či pocity nebo emoce, které se nám tzv. “objevují”, nejsou “náhodné”, ale jsou přímým odrazem našeho způsobu bytí – naší vnitřní řeči bytí, způsobu naší “meditace” života jako takového, jakým způsobem se ztotožňujeme s vědomím, v jakém rozsahu, hloubce, pochopení a směrech, jakým způsobem dýcháme, jakým způsobem se vztahujeme k nám samým, k druhým, ke světu jako celku, tedy jakým způsobem meditujeme, jakým způsobem jsme.
Slovo “emoce” je odvozeno od “e-motion” (pohyb), jsou neúplně vědomými pohyby vědomí, které prožíváme jako oddělené zkušenosti a prožitky, s kterými jsme ztotožněni a o kterých říkáme, že tzv. “máme”. Snaha například jednat z citů pociťované vášně a entuziasmu bez jejich usazení v našem bytí není příklad vědomého jednání, ale ovládání našeho jáství větry emocí. Výsledkem je neautentický život se všemi svými doprovodnými příznaky.
Přesvědčení, že naše pocity, emoce, jsou způsobené něčím vnějším – mimo nás samé – třeba druhými, nebo okolím, je nevědomostí nesvobodné omezené duše. Vytváří postoj “oběti” okolí – mnoho lidí ve skutečnosti žije z těchto hlubších tónů svých přesvědčení, aniž by si toho byli vědomi.
Typické projevy emočních stavů souvisí s výše uvedenými pohyby prostoru vědomí, které tvoří naše holotropní tělo – tělo jako sjednocené pole cítícího vědomí, ve kterém se prožíváme. Pomocí osvojení si umu prostoru společně s umem dechu se učíme vědomě prožívat v souladu se svou vůlí a hlasem duše a emoce jako celo-tělesně prožívané pohyby-nálady vědomí, kterými ve své esenci jsou a nikoliv jako pouhé emoční prožitky.