Asi každý člověk se někdy zamýšlel nad tím, jak vznikl vesmír. Co bylo na počátku před jeho vznikem? Pamatuji si, jak jsem v dětství byl jednu dobu doslova posedlý touhou zjistit, jak vznikl vesmír, svět a člověk. Moji rodiče mi kupovali knihy, které popisovaly i graficky vyjadřovaly vznik vesmíru, jeho jednotlivá období, ve kterých žili různí živočichové, snad do dnes znám všechny latinské názvy jednotlivých období, jak je popisují vědci. Nejvíce jsem byl zaujat obdobím, kdy povrch země byl jenom jeden velký oceán a hlavním živočichem byl známý “trilobit”. Již jenom tyto fosílie mě velmi přitahovaly a vzbuzovaly obrovský zájem, přijít tomu vzniku vesmíru a jeho tzv. “evoluci” “na kloub”.
Všechny výklady “vzniku vesmíru” jaksi automaticky uvažují, že ke vzniku vesmíru došlo kdysi “v minulosti”, tedy v čase. Vědecký výklad – či přesněji mýtus tvrdí, že vesmír vznikl “před určitou dobou”. Je přitom zcela zřejmé, že samo naše pojetí času i předpoklad lineárního vývoje od minulosti ukazuje, že toto pojetí či představa je ale sama součástí vesmíru, jak jej vnímáme. Je tedy zřejmé, že náš “časový pohled” na vznik vesmíru je součástí onoho zkoumaného vesmíru, jehož vznik chceme někam umístit v čase a prostoru, které jsou samy součástí vesmíru.
Jak věda, tak náboženské výklady při výkladu vzniku vesmíru pracují se zcela nezpochybňovaným přesvědčením – tedy vírou, že ke vzniku vesmíru došlo “v minulosti”. Tím jsou už tyto výklady a teorie z nich plynoucí jasně předurčeny a rámcovány. Máme tak mýtus o jakési lineární “evoluci” v čase, i když stále nějak uniká ona “prvotní příčina” toho všeho. Současně zcela ne-logicky usuzujeme na vznik vesmíru v minulosti, když současně tvrdíme, že čas vznikl společně s vesmírem.
Co když je naopak celý nekonečný mnoha úrovňový vesmír vytvářen stále každým okamžikem – i právě nyní a v každém okamžiku – momentu času?
A to včetně naší představy-iluze času a vzniku vesmíru v minulosti? Co když nám jenom v “běžném stavu vědomí” chybí dostatečný prostor přítomného okamžiku vědomí zahrnující všechny okamžiky času, tedy intenzita a hloubka vědomí k přímému vnímání a pochopení tohoto stále přítomného procesu?
Jak věda, tak náboženská dogmata vycházejí ze stejné ideje – ideje “objektivně stvořeného vesmíru”. V prvém případě je stvořena “hmota” z prvotního “velkého třesku” jakési “energie”, která se dále rozpíná jako vesmír, ze které se nějakým záhadným dosud nevysvětlitelným způsobem postupně projevil inteligentní život a vědomí. V druhém případě byl objektivní vesmír “stvořen” Bohem. To, jakým způsobem k tomu ale mělo dojít, zůstává v obou přístupech nevysvětleno a doslova “zahaleno tajemstvím” a “mystériem”.
Co když naopak je to samo vědomí – vědomí všeho, co je a může být, které formuje veškerou energii a hmotu ve tvary živých i neživých těl bytostí a věcí?
Co když je prvotní samo vědomí vesmíru a nikoliv objektivní vesmír?
Pak skutečným začátkem či počátkem všeho není nic jiného, než stále se dějící exploze-expanze vědomí všeho, co je a může být a s tím spojená transformace jeho vnitřního potenciálu do aktuální podoby vesmíru.
Co když ve skutečnosti vesmír nebyl nikdy stvořen, ale je stále okamžik po okamžiku zpřítomňován, jako projev expanze vědomí všeho co je a může být a transformace jeho nevyčerpatelného potenciálu v aktuální podobu vesmíru?
Co když i naše vědomí – vědomí ve smyslu toho, kým jsme a které nás tvoří, existovalo a existuje stále před tímto počátkem a je stále součástí tohoto stále probíhajícího tvořivého procesu-pohybu vědomí?
Co když dávno před tím, než jsme se stali svými fyzickými těly součástí fyzického vesmíru, jsme existovali jako samo vědomí, které doslova snilo svůj vnitřní život natolik živě, že se stal fyzickou zkušeností?
Co tedy “jest” před tímto stále nově přítomným počátkem?
Lze jen velmi obtížně verbalizovat subjektivní zkušenosti těchto stavů bytí, ale lze říci, že v tomto stavu bytí je vědomí prosté všech prostorových a časových omezení a dimenzí. Tato nejvnitřnější dimenze vědomí je otevřeným polem nevyčerpatelného množství možností a potencialit ve svých nesčetných možnostech, vzorech a způsobech vyjádření a projevení ve svých nesčetných variantách. Můžeme říci, že v této vnitřní dimenzi vědomí existuje doslova a do písmene vše, co bylo, jest a může být, všechny formy bytí ve svých nesčetných možnostech a variacích jako samy tóny a nálady tohoto éterického “mateřského” vědomí.
Toto vědomí všeho, co jest i všeho, co může být – primární vědomí potencialit bytí lze oprávněně zvát “Bohem”, ale vědomě se zdržuji tohoto pojmu vzhledem k jeho vnímání v náboženských soustavách jako určité bytí či dokonce božskou bytost. Toto slovo nepotřebujeme.
Toto tvořivé vědomí, které je doslova božským procesem, je stále přítomno v každé sebemenší části svého tvoření. Současně každá část i její sebemenší částice obsahují ve svém jádru nesmazatelně vlastnosti tohoto vědomí.
Vědomí jako takové je vše a vším, současně každá jednotlivá věc je vždy určitým ohraničeným vědomím – bytím vědomí, které má stále ve svém jádru kontakt a spojení s vědomím všeho, co je a může být. Každá částice tohoto vědomí v sobě vrozeně nese vědomí celku.
Zcela oprávněně se můžeme ptát po motivaci, po záměru – proč toto vědomí vstupuje ve své vnější projevení. Jaký je tedy vlastně smysl tohoto božského procesu neustálého vznikání vesmíru? Není přeci tou zásadní otázkou, proč – co je jeho smyslem? Jaký je vlastně záměr za tvořivým procesem a vznikem vesmíru?
Každý okamžik vzniku – formování vesmíru je současně určitým božským unikátním duševním mikro-probuzením – pochopením – procítěním, tedy určitým “duševním” stavem či náladou vědomí všeho, co je a může být. Jaký je prvotní záměr – touha tohoto božského vědomí a jeho tvořivého procesu?
Míním, že velmi vzdáleně jej lze přirovnat či vyjádřit jako “meta-mateřský” cit a “výchovnou-vzdělávací” péči o rozvinutí všech kapacit, schopností a potenciálu všech svých “dětí” – všeho stvořeného ve své plnosti ve věčném dialogu individualizace – podobně jako se projevuje ve zdravém vztahu rodičů k dětem.
Bůh – vědomí všeho co jest a může být, doslova potřebuje a “bohuje” své “děti” v tvořivém procesu k tomu, aby skrze ně vyjádřil své nevyčerpatelné a neomezené kapacity, možnosti života ve svých nesčetných způsobech a variacích. A současně je nikdy neopouští a vede s nimi tichý vnitřní dialog, který má svůj hluboce meta-etický rozměr.
Vše stvořené – všechny “děti” tak v sobě vrozeně nosí semeno stvořitele – vědomí všeho co jest a může být i tento základní záměr – tvořit ze svého bytí ve svých individualizovaných projevech a unikátních vyjádření.
Proto i my lidé přirozeně máme děti, chceme, aby co nejlépe rozvinuly své jedinečné unikátní schopnosti a možnosti a naplňujeme lépe či hůře své unikátní tvůrčí schopnosti, tedy to, kým jsme, v našich nejrůznějších více či méně opravdu svobodných tvůrčích aktivitách, ať už uměleckých či pracovních.
Tato nevyjádřitelná metafyzická doslova “žízeň po životě” vědomí všeho, co je a může být je neuhasitelná a neukončitelná. Není žádný konečný stav vědomí samého, ani jeho vesmíru. Vesmír se stále dokonává a celý zcela nově zpřítomňuje každým okamžikem.
Tato vrozená touha k životu a tvoření vědomí všeho, co je a může být, je obsažená i v každé jím stvořené bytosti, která tuto touhu být dále nese svým unikátním individuálním způsobem. Můžeme jí i mi sami hluboce pociťovat v hloubce našeho bytí při našich nejhlubších aspiracích a touhách v životě.
Náš život a s ním i jeho vesmír je dar – je nám stále darován každým okamžikem zcela nově. Zcela vrozeně tiše a bez úsilí žijeme či doslova “plujeme” svým životem na vlně této nevyčerpatelné touhy vědomí všeho ,co je a může být, k životu a tvorbě, jejíž vědomou vitalitu, ale jenom zřídkakdy prožíváme plně vědomým způsobem a po delší období. Nejčastěji v okamžicích tvořivého vhledu, zrození nové myšlenky doprovázené rozšířením naší zkušenosti vědomí apod.
Naše životy nejsou vymezeny početím a smrtí aktuálního fyzického těla, ani nám není dán jenom nějaký vymezený čas či energie, kterou když spotřebujeme v životě, tak skončí život, ALE naopak i my sami podobně jako celý vesmír jako celek jsme stále nově zpřítomňováni ve svém bytí každým oka-mžikem, a to jak za života těla, tak “mezi životy”. Jako veškeré bytí jsme unikátním stavem, náladou a projevem vědomí všeho co je a může být v jeho individualizované podobě.
Jak vědeckou teorii o vzniku vesmíru, tak náboženská dogmata nelze nijak dokázat ani prokázat. Přesto je současný “hlavní proud” přijímá jako dané, učíme se je ve školách. Jsou ve skutečnosti podobné mýtům, kterými byla ovládaná například středověká společnost.
Přesto ale my sami, každý člověk ví, že svůj život prožívá ryze subjektivním způsobem, ať svou subjektivitu nazývá jakkoliv.
Jak víme, jak poznáváme, že něco je, že něco vnímáme, že existuje vesmír?
Výhradně skrze vědomí, že něco je, vědomí vnímaného, vědomí vesmíru. To je přímý, nezpochybnitelný, chceme-li vědecky ověřitelný fakt.
Jaký je tedy skutečný “mýtus” vzniku vesmíru? Lze jeho stvoření nějak popsat, když tvrdíme současně, že se děje stále každým okamžikem? Co je tedy před jeho “počátkem”? Jaká vnitřní dynamika zpřítomňuje každým okamžikem stále nový vesmír ve svém bytí, a tak i všechny jeho bytosti a formy bytí včetně nás samých?
“Před počátkem” vesmíru je vědomí ve stavu neomezeného tvořivého potenciálu být ve svých nesčetných variantách a možnostech. Toto vědomí je ALE stále přítomno i v naší vlastní zkušenosti a to stále, podobně tak i v každé jednotlivé stvořené části. Toto primární – mateřské pole neomezené vědomé tvořivé potenciality všech podob bytí a bytostí současně zakouší jakousi výslednou touhu po životě – touhu po vyjádření a poznání toho, čeho je doslova plné a “těhotné”. Každá jednotlivá potencialita bytí a možnost projevení v tomto primárním mateřském poli vědomí všeho co je a může být je současně individuální intenzitou a hlasem toužícím po své vlastní individualizaci.
Vědomí všeho, co je a může být, tak v sobě obsahuje poznání všech skutečností, existencí a bytí ve všech časech a prostorech ve všech jejich nekonečných možnostech. Vědomí ze svého “meta-mateřského” záměru a touhy začíná v sobě naslouchat těmto individuálním intenzitám a hlasům jednotlivých potenciálních forem bytí.
Tyto tiché ryze citové intenzity potencialit pak vlivem tohoto tichého vnitřního dialogu se svým mateřským vědomím všeho, co je a může být, začínají nabývat vlastní podobu subjektivního vesmíru metafyzických tvořivých nálad, které se dále osamostatňují v podobě idejí a myšlenek obrovské tvořivé intenzity podobné “snům”. Ty začínají samostatně myslet a snít své vlastní myšlenky, svým vlastním způsobem a ty opět další apod. Toto vše se odehrává – děje současně – jde o jakýsi vnitřní dialog, ve kterém se vnitřní Řečí osamostatňují jednotlivé podoby bytostí a formy věcí a událostí.
Vědomí všeho, co je a může být – univerzální či absolutní vědomí všeho, setrvává současně stále ve své základní metafyzické “tvůrčí” náladě “božského údivu” či “úžasu” z toho všeho, co je a může být, které v sobě prožívá a tiše naslouchá těmto nesčetným generacím a rodinám idejí a myšlenek, které se v něm samém osamostatňují a v tichém naslouchání jim vědomí všeho, co je a může být, současně odpovídá v tichém vnitřním proudu tvůrčí Řeči.
Jaká je tedy hlavní “motivace” božského vědomí všeho co je a může být jako takového?
A můžeme z naší pozice o tom něco vůbec říci?
Je evidentní, že jím je zejména potřeba vyjadřovat se ze svého vlastního Bytí a současně tak transformovat svou vnitřní duševní skutečnost takovým způsobem, aby každá jednotlivá podoba i možnost vědomí mohla vstoupit ve své bytí, a tak stále expandovat-rozpínat vědomí všech možných – potenciálních orchestrací vědomí, které mohou vyvstat, být vnímány, a tedy tímto vědomím prožívány a tedy “milovány”.
Základní meta-motivací božského vědomí můžeme přirovnat k autentickému “mateřství”. Bůh-božské vědomí všeho tak doslova miluje všechny své “děti”, všechny stvořené podoby bytí a bytostí – a to jejich individuálním unikátním způsobem. Tento řekněme prvotní meta-cit se pak různým způsobem dědí a je organizujícím a integrujícím prvkem od nejmenších částic vědomí – atomů po různě organizované struktury a celky všech forem bytí a bytostí.
Jako vědomí, kterým jsme, jsme se nenarodili až s naším narozením s fyzickým tělem na zemi skrze lůno ženy. Naše vědomí – vědomí, kterým jsme, bylo individualizováno daleko dříve, než jsme se narodili zde na zemi, byť nebylo projeveno – manifestováno společně s fyzickým tělem. Než jsme se spojili se svou pozemskou formou a zemí, existovali jsme ve svém pradávném božském dědictví (rodosvětě) v mateřském lůně vědomí všeho co je a může být, univerzální Duši všeho, které zahrnuje i prvotní ideu – lidskou bytost, která je současně vědomým kondenzovaným poznáním všech možností a potenciálů této podoby bytí – tedy možností lidského rozvoje. Právě zde, míním, můžeme hledat své pravé “předky”. Jsou jimi členové našeho rodu či lidského druhu vědomí, kteří svou subjektivitou spočívají stále v tomto “archaickém” vědomí před “počátkem” či mají do něj otevřený vstup, ať už se nacházejí v jakémkoliv čase a vesmíru.
Náš prapůvodní domov jako individualizovaného vědomí původního druhu vědomí-člověk se nachází stále v tomto prvotním mateřském vědomí všeho, co je a může být, kde současně kromě své citové unikátnosti své vědomé individuality prožíváme i ne-dvojný integrující pocit neoddělitelného spojení a jednoty se Zdrojem všeho, co je a může být. Do tohoto vnitřního vesmíru vědomí – duše se přirozeně vracíme při každém spánku.
Jaký je tedy stav – situace “před” stále novým počátkem stále každým okamžikem nově expandujícího vesmíru v nových – aktualizovaných formách bytí, při čemž některé formy bytí a bytostí zanikají a jiné opět vznikají?
Můžeme hovořit o inherentní trojjedinosti vědomí ve svých třech základních dimenzích – sférách, jejichž vzájemný “souzvuk” je příčinou vlastního tvořivého procesu vědomí, ve kterém se vesmír a všechny jeho bytosti a formy bytí aktualizují okamžik po okamžiku ve svých nesčetných podobách a možnostech.
Vědomí jako takové – ryzí vědomí není “prázdnou” abstrakcí, ale je primárně vždy vědomé-bytí. Absolutní či univerzální vědomí je tak souhrnné vědomí veškerého bytí jako takového, ať už aktuálně manifestovaného nebo potenciálně existujícího, proto hovoříme o univerzálním vědomí jako o vědomí, všeho co je a může být.
Dvě od sebe nedělitelné dimenze tohoto jediného vědomí tvoří vědomí-aktuálního bytí a vědomí-potenciálního bytí, jejichž vzájemné prolínání a z něj prožívané tvořivé dialektické pnutí-záměr k nalezení způsobu projevení nových možností a podob vědomí, dává vyvstat třetí vnitřní dimenzi vědomí – vědomí procesu aktualizace – zpřítomňování všech forem bytí – jak aktuálně manifestovaných, tak možných – potenciálních a jejich variant. Tato aktualizace veškerého bytí věčně doslova sómaticky pulsuje – tepe celým vesmírem i naší vlastní zkušeností bytí jako celku.
V každém oka-mžiku je tak přítomen počátek celého vesmíru i všech jeho možností a alternativ jako celek. Co nám ale v běžném životě chybí je dostatečná vědomá prostorovost a hloubka prožívaného přítomného okamžiku našeho života. Počátek – vždy z principu nový počátek se děje právě nyní a stále – každým okamžikem. Každým okamžikem vědomí expanduje v podobě vnějšího pole manifestovaného aktuálního bytí věcí a bytostí způsobem z nitra – vědomí možného vně do prostoru vědomí aktuálního bytí a současně expanduje i ve vnitřním prostoru vědomí možného bytí – vědomí potencialit ve věčném transformativně rezonančním pohybu – hnutí samotného vědomí v něm samém, kterým je vědomí stávání se či vědomím tvořivé aktualizace všech forem bytí, jak aktuálně tak potenciálně existujících.
V učení Abhinavagupty nacházíme vyjádření, že hlavní vlastností vědomí všeho co je a může být zvaného Anuttara, je skutečnost, že je současně věčným “nejvyšším pohybem”, či stále každým okamžikem pulsujícím impulsem udržující vše, co je (vědomí-aktuálního) i může být (vědomí-možného) ve svém stále se aktualizujícím transformujícím by-tí (Anuttaraprakrija). Tento prvotní metafyzický impuls – tep stále zní celým polem vědomí všeho, co je a může být simultánně ve všech formách bytí včetně nás samých. Toto tvořivé pnutí mezi vědomím možného a vědomím aktuálního zakoušíme v naší zkušenosti jako pnutí mezi vědomím samým a jeho prožíváním, tedy mezi tím prožíváním, kterého si jsme pouze vědomi a mezi samotným “ryzím” vědomím tohoto prožívání. Pouze skrze tento dynamický vztah nás může vědomí našeho prožívání vést ke stále nové zkušenosti samotného vědomí. Tento vnitřní dynamický vztah vědomí nazývá tantra pojmem Spanda. Toto dynamické napětí mezi vědomím samým (Šiva) a jeho prožíváním (Šakti) ústí ve věčný ne-ukončený proces tvořivé manifestace mající primárně charakter vnitřní Řeči muzikálního charakteru tichých citových tónů, které hledají a nacházejí své vyjádření rezonančním způsobem ve všech atomech – částicích a podobách bytí vědomí.
Exploze božské subjektivity – vědomí do podoby zpřítomňujícího se vesmíru a všech jeho světů se stále děje. Tak je nám samým a každé bytosti doslova každým okamžikem zcela nově “darován” celý život.
Přestože hovoříme o stavu “před počátkem” – musíme chápat, že nehovoříme o nějakém statickém “prvotním stavu” a následné lineární posloupnosti nějakých tvůrčích kroků, ale o věčném simultánním spontánním tvůrčím procesu samotného vědomí (Anuttaraprakrija), které má charakter metafyzické Řeči – či Řečení – vyjadřování svého smyslu a záměru řečí, ve které se naplňují a aktualizují všechny formy bytí a bytostí, které kdy byly, jsou a budou, a to ve všech jejich možných podobách a variantách.
My sami – každým okamžikem jsme jednak projevem – zpřítomňováni a současně zakoušíme individualizované echo tohoto věčně znějícího prvotního tvořivého tepu vědomí – spandy, a to ve své primární zkušenostní trojici (trika) jako souzvuk třech základních zkušenostních polí vědomí:
- vědomí aktuálně prožívaných a přítomných věcí vně a v nitru nás (sféra apara v nauce tantry);
- vědomí potenciality – možného, všeho co může být, co můžeme myslet a konat (sféra para v nauce tantry);
- vědomí tvořivého napětí mezi těmito sférami v našem vědomí a vědomí samotného z něj uvolňovaného procesu aktualizace v podobě transformačního procesu, který nám současně umožňuje stále novou zkušenost samotného vědomí jako takového v jeho nesčetných tónech a kvalitách (sféra parapara v nauce tantry).
Tento prvotní trojjediný (trika) tep srdce-vědomí není vibrací či pulsováním nějakého centra nebo orgánu, ale metafyzickým tepem či chvěním – srdcem samotného božského vědomí jako celku. Je projevem jeho inherentní svobody (svatantrja).
Metafyzický princip Spandy můžeme přímo doslova sómaticky pociťovat a prožívat jako étherický, celým prostorem vědomí, všeprostupující primární zvuk vědomého ticha (((ÓM))) – který je základním tónem vědomí, ze kterého jsou všechny zvuky, všechna těla a podoby bytí stále zvučeny ve své aktualizaci a současně jako jemný tep chvění možného v aktuálním, vyvstávající z nekonečné hloubky doslova útrob “země”.
Toto jemné metafyzické rezonanční chvění božského-univerzálního vědomí mezi aktualitou a potencialitou (spanda), ze kterého povstávají všechny možné aktualizace v tvořivém procesu stávání se, můžeme zakoušet v naprostém meditativním utišení v tichém prostoru ryzího vědomí, zahrnující vše vně i v našem nitru, které nám umožní otevřít se vědomí tohoto prvotního tichého zvuku (((ÓM))), ze kterého je vše stále zpřítomňováno a aktualizováno ve svém bytí, a to jak vědomí toho, co je, tak vědomí toho, co může být ve svých nesčetných možnostech včetně nás samých, a to každým okamžikem.
Mnohé hluboké či zintenzivněné metafyzické meditativní zkušenosti stavu “před počátkem” často vyhodnocujeme jako konečnou zkušenost “Boha”, pokud je uchopujeme jako pouhé “prožitky”, které “máme” nebo pokud je přisuzujeme pouze zkušenosti například s určitou psychedelickou látkou. Tak zapomínáme a často si ani nepřipouštíme, že tento stav prvotního vědomí všeho co je a může být je stále nově přítomen a stále se věčně projevuje i v naší přítomné každodenní zkušenosti, která z něj stejně jako celé naše tělo a současně s ním i celý vesmír stále nově vyvstává. Co nám ale často chybí je vlastní intenzita vědomí, tedy prostorovost a hloubka našeho prožívání přítomného okamžiku.
Metafyzické zkušenosti “před počátkem” nám dávají živé stále neukončené odpovědi na základní filozofické otázky života, filozofické nikoliv ve smyslu nějakých “abstraktních spekulací o realitě”, ale jako otázek, které bezprostředně žijeme a ztělesňujeme v našem každodenním životě.
Co je konečnou podstatou skutečnosti či reality?
Je jím vědomí jako takové, které je ZDROJEM všech těl věcí a bytostí se svými světy a vesmíry, které z něj povstávají a současně jsou jím a v něm spočívajícími trans-subjektivními kvalitami utkávány ve svém bytí.
Co je konečnou pravdou a filozofickým stanoviskem?
Neexistuje nic mimo vědomí samé. Vědomí je vše a současně vše je vědomím svým unikátním vlastním individuálním způsobem.
Co je konečným smyslem života za všemi jeho rozmanitými dobro-družstvími?
Být-vědomím všeho, čeho si můžeme být vědomi a naplnit svým bytím nevyčerpatelné tvořivé možnosti a potenciál vědomí samého svým unikátním individuálním způsobem.