Úvod

Základní nevědomost v oblasti těla, která je v dnešní době hluboce zakořeněná i mezi lidmi zabývajícími se spiritualitou, spočívá ve vnímání a chápání těla – těla jako takového.

Takřka většina nejrůznějších systému spirituality i psychoterapie dosud nerozpoznává a nerozlišuje dvě zcela různé skutečnosti, a to:

• individuální fyzické tělo – tělo, jak jej vidíme z vnějšku, a
• subjektivně vnitřně cítěné tělo.

Vnitřně cítěné tělo – subjektivně cítěné tělo je zcela nezávislým samostatným “tělem”. Právě toto ryze “vnitřní” či přesněji subjektivní tělo je prostředkem skutečné “psychoterapie” či vnitřní práce s tělem v “šamanském” kontextu i tělem, které je předmětem životní praxe vědomí.

V čem spočívá vnitřní práce s vnitřním subjektivním tělem?

Vědomý “terapeut” – šaman užívá právě své vnitřní subjektivní tělo k přímému CÍTĚNÍ a TRANSFORMACI vnitřního tělesného pocitu – prožívání sebe (já) druhých, k prohloubení a zintenzivnění jejich vnitřního tělesného pocitu a ke spojení či propojení s druhými.

Principy

1. Čím méně jsme vědomím těla jako celku a čím méně jej přímo bezprostředně cítíme jako celek, tím omezenějším vědomím-sebe jsme;
2. V jakém rozsahu a hloubce jsme vědomím svého těla jako celku, natolik jsme vědomím-sebe jako celku (holotropním Já);
3. Čím více a ve větším rozsahu a hloubce jsme vědomím svého těla jako celku, tím celistvějším, širším a hlubším vědomím-sebe jsme;
4. Naše subjektivně – přímo “z nitra” cítěné tělo, či “vnitřní tělo”, nás spojuje s naším vnitřním já a současně nám umožňuje spojení s vnitřním tělem a vnitřním já druhých bytostí;
5. Naše “vnitřní tělo” je tvořeno vědomím samým a jeho nesčetnými KVALITAMI, proto můžeme hovořit o těle-vědomí, které je tělesným tvarem-formou a citovým-tónem našeho vědomí-sebe;
6. Fyzická těla všech bytostí obecně a stejně tak lidí, jako druhu-vědomí, se od sebe liší různou mírou více či méně omezeného “slovníku” či “abecedy” tělesných pohybů, obličejové výrazovosti a hlasového rozsahu;
7. Čím omezenější je náš celkový “tělesný jazyk či slovník” neboli rozsah našeho možného tělesného vyjadřování, tím méně jsme schopni ztělesňovat naše vnitřní – subjektivní tělesné stavy vědomí;
8. Stavy vnitřního těla, které nedokážeme plně ztělesnit a vyjádřit skrze tělesný pohyb, obličej či hlas, zákonitě hledají své “náhradní” vyjádření v podobě mentálně-emočních stavů či tělesných (somatických) projevů (symptomů), kterým říkáme nemoci.
9. Emoční stavy nejsou nic jiného, než plně ne-ztělesněné pohyby vědomí v našem vnitřním těle.
10. To, co nazýváme “mysl” není nic jiného, než součást – či jedná z úrovní vnitřně cítěného těla, která tvoří jakýsi jazykově-mentální obal-povrch prožívaného já (ega), který slouží jako vnitřní zrcadlo odrážející a interpretující vnitřní tělesné stavy. Tělesně prožívané stavy jsou současně stavy vědomí, kterými aktuálně jsme, či jsme s nimi ztotožněni.
11. Naše vlastní z nitra cítěné tělo a já je prostředkem či “médiem” TVAROVÉHO SOUZNĚNÍ (MORFICKÉ REZONANCE, nezaměňovat s konceptem R. Scheldrakea) s vnitřními tělesnými stavy druhých bytostí a jejich vnitřních tělesných pocitů sebe (já).