Poznat něco či někoho, sebe, či druhé znamená primárně zakoušet CIT hlubokého vnitřního spojení-souznění skrze vzájemné dotýkání a stýkání se v bytí samém.
Co když jsme opravdu hlubokou spirituální INTIMITU a OBCOVÁNÍ duší zaměnili a ztotožnili se sexuální intimitou a fyzickým spojením, kterým je naše kultura na jednu stranu tak fascinována a na druhou stranu tak frustrována?
Míním, že tomu je díky naší neschopnosti navodit a jednak vůbec rozlišit VNITŘNÍ KONTAKT skrze vnitřní TĚLO od zevního dotýkání těl. Viz v současnosti rozšířené nejrůznější “neo-tantry”, “dotykové či osahávací seznamky”, nejrůznější “léčivé masáže” dnešního trhu skutečnou INTIMITOU frustrovaných “hledajících” či “sebe-rozvojařů”.
Tato skutečnost je v naší společnosti citelně patrná neboť například málokdy lidé spolu jsou schopni vůbec udržet oční kontakt, například během dialogu, a doslova se bojí a brání INTIMITĚ vzájemného vidění. Přitom právě tato forma tiché oční komunikace nám přitom umožňuje rozpomenout si na vnitřní jazyk duše, který je primárním médiem – prostředkem pro STYK a KOMUNIKACI mezi bytostmi v životě “mezi životy” na úrovni duše. V naší kultuře je naopak delší oční kontakt spojován pouze s “děláním na někoho oči” či “sexuálním sváděním”. Proto se také objevují i pocity žárlivosti při dlouhodobějším očním kontaktů našich partnerů s druhými lidmi.
Když se dva milenci koukají vzájemně do očí, nečiní tak pouze svýma očima, ale celým svým bytím vidí a cítí druhého. A nejsou to “krásné oči” partnera, které vidí, ale je to celé bytí partnera, které vidí a cítí.
Vidění neznamená zaměřovat se svýma očima na nějaký objekt – tělo či oči druhého člověka. Vidění je něco co děláme, když se sami staneme “JEDNÍM OKEM”, které cítí celý prostor v nitru i kolem nás a současně v tomto prostoru cítíme danou věc-skutečnost-tělo.
CÍTĚNÍ nemá konkrétní viditelný tělesný orgán, jako uši, nos, oči, apod., ale je ZÁKLADEM všech ostatních tělesných smyslů. Je doslova ESENCÍ veškerého smyslového vnímání – je tím, co dává cítěný SMYSL všem našim cítěným-vnímaným zkušenostem.
CÍTĚNÍ předchází veškerému smyslovému vnímání – je oním “šestým” smyslem – DUŠÍ – cítícím polem vědomí všech našich tělesně prožívaných smyslových zkušeností.
CÍTĚNÍ nejen předchází VIDĚNÍ, ale i je samo MODULUJE či TÓNUJE či ZABARVUJE.
Je to právě CÍTĚNÍ, z kterého tvoříme obrazy našich snů a vizí.
Jak cítíme vnější podobu a tvar nějakého těla či věci v bdělém stavu, tak současně i vidíme náš vizuální obraz daného těla či věci a můžeme jej tak doslova současně i transformovat či transfigurovat ve své zkušenosti. V ne-fyzických úrovních vědomí je tento jev intenzivněji a instantněji zakoušen, než v našem fyzickém světě. Právě skrze cítění druhé bytosti také skutečně vidíme a slyšíme dané bytosti.
Cítění dává všemu smysl – IN-FORMUJE naše smyslové zkušenosti těl věcí a bytostí.
CÍTĚNÍ se také VNITŘNĚ DOTÝKÁ druhých v jejich niternosti. Vnitřní dotyk je způsob, ve kterém skrze CÍTĚNÍ druhé bytosti se jí bezprostředně DOTÝKÁME v duši a současně jsme tímto DOTYKEM sami dotýkáni ve svém nitru – duši.
Tělem, kterým se dotýkáme nitra druhých a kde cítíme tento dotek, je naše VNITŘNÍ TĚLO, tělo, kterým cítíme jednak nás samé a skrze ně i druhé. Toto vnitřní tělo v konceptuálním ezo-světě má mnoho názvů: “jemnohmotné tělo”, “energetické tělo”, “astrální tělo”, “duchovní či spirituální tělo”, apod. Obecně je chápáno jako tělo, které přežívá fyzickou smrt a které mnozí zakouší při nejrůznějších “mystických” zkušenostech, které se nazývají “mimotělení zkušenosti” či “zkušeností blízké smrti”, apod.
Nicméně je nutné toto tělo chápat nikoliv jako nějaké “další” jakési “jemné” objektivní tělo, které je obsaženo v těle fyzickém, či v jeho nitru, ani do toho těla nevstupujeme až “po smrti”, ale je zkrátka VNITŘNÍM TĚLEM – tělem jak jej cítíme subjektivně “z nitra“ a jež je ESENCÍ či PODSTATNOSTÍ těla jako takového. Je ŽIVÝM CÍTĚNÝM-CÍTÍCÍM TĚLEM – tělem vědomí – tělem cítícího vědomí, které bylo v tantrické tradici zváno tělem-blaženosti (cit-ánanda déha).
Vnitřní tělo je tělo sensuálního vědomí, které všechna těla věcí a bytostí v prostoru kolem nás nejen vidí, ale i cítí – nikoliv “jako” by se jich přímo dotýkalo. Toto vnitřní tělo nepotřebuje ruce či kůži k DOTEKU a KONTAKTU, ale schopnosti CÍTIT tělo druhé bytosti.
Vnitřní tělo netouží sexuálně po druhých.
Vnitřní tělo není poháněno sexuální touhou, impulsy či sexuální přitažlivostí či “energií” (libidem) k druhým.
To, co zveme “sexuální energií, či touhou – tzv. libidem” je dle mého mínění jakýmsi “povrchovým napětím” či “elektrickým nábojem”, který zakoušíme, když celkové pole smyslového vědomí tvořící naše cítěné tělo nemůže být plně obsaženo ve svých tělesných hranicích či kůži. V tento moment zkrátka zcela přirozeně narůstá “naše libido” či povrchové napětí, které prožíváme jako “sexuální energii”. Pokud ale současně v souladu s tím rozšiřujeme své celkové pole vědomí – tedy protahujeme i své tělo vědomí, tak toto povrchové napětí je transformováno ve stále hlubší – trvalejší celo tělesným způsobem – somaticky zakoušenou celým tělem prostupující sexuální vitalitu (AMRITA) včetně vnitřních orgasmických zkušeností těla jako celku a to bez jakékoliv vnější stimulace či naopak potřeby fyzického uvolnění skrze fyzický sexuální styk či masturbaci. Současně samozřejmě je možnost fyzického spojení zachována, nebývalým způsobem REGENEROVÁNA a samotná fyzická sexualita je zakoušena zcela kvalitativně rozdílným způsobem.
Běžný fyzický orgasmus je pak přirozeným uvolněním či “přelitím” tohoto povrchového napětí a jeho proměna (transsubstanciaci) v tělesné tekutiny.
Blažené SENZUÁLNÍ EROTICKÉ SPOJENÍ vnitřních těl je nicméně něčím zcela jiným než prožitky a zkušenosti fyzického sexuálního styku. Přesto skrze ně druhého člověka poznáme daleko hlouběji a daleko INTIMNĚJŠÍM způsobem než běžný fyzický sex umožňuje.
Lidé přirozeně ve svých životech vyhledávají tělesný pocit vnitřního spojení sami se sebou samými a s druhými skrze sexualitu a lásku.
Zkušenosti “romantické lásky” či “zamilování se dvou milenců” je esenciálně zkušeností blaženosti vnitřního kontaktu a vnitřního spojení zakoušeného skrze vnitřní těla – těla blaženosti. V případě většiny lidí jde však pouze o prchavé zkušenosti na začátcích všech mileneckých a partnerských vztahů.
Sexuální potěšení není ničím jiným, než transformací prožívání této sensuální blaženosti těl vědomí do blažených libidózních pocitů a prožitků. Tak samotné senzuální kvality vědomí vyvstávající z hlubin našeho vědomého-těla – těla-blaženosti jsou transformovány v pociťování povrchové “sexuální energie” hledající uvolnění skrze tělesný kontakt a sexuální intimitu.
Libidózní či sexuální pocity, povrchové sexuální napětí či sexuální touha vyvstává neb:
- Lidé trpí nedostatečnou kapacitou, schopností a citem duševně-spirituálního spojení a intimity s druhými a hledají tak kompenzaci tohoto nedostatku skrze sexuální kontakty a intimitu;
- Sex je přirozeným TĚŠENÍM SE z existujícího pocitu duševně-spirituálního SPOJENÍ a INTIMITY s druhým človekem/lidmi, který je cítěn tělesným způsobem – skrze blažená těla vědomí;
- Sex může být sublimací pocitů duševně-spirituálního SPOJENÍ a INTIMITY, které nejsou plně cítěny tělesným způsobem – skrze spojení těl-vědomí a proto hledají své primární vyjádření skrze vnější tělo a jeho sexualitu
Samotný fyzický sex sám o sobě není žádnou skutečnou intimitou a také sám o sobě nepřináší skutečnou INTIMITU do vztahu mezi dvěma lidmi “mající sex”. Z tohoto pohledu je zcela umělé rozdělovat vztahy na tzv: “sexuální” či partnerské a ostatní, neboť sex podobně jako řeč a celková řeč těla tvoří naše celkové vyjádření duše a má primárně komunikační funkci. O kvalitě našich vztahů nerozhoduje to, zda máme či nemáme s někým fyzický sex, ale kvalita a hloubka duševního spojení obou lidí cítěná tělesným způsobem.
Sex může být jednoduše pouze “sebe-uspokojováním” ať už skrze masturbaci, nebo v páru, vědomým vzájemným poskytováním si potěšení a nebo KOMUNIKACÍ na mnoha úrovních. Podobně jako verbální komunikace, tak i sexuální chování může plnit nejrůznější komunikační funkce, může sloužit jako prostředek manipulace, ovládání druhých, prostředek odměny i trestu, způsob potvrzení moci, tréninkem dominance nebo podřízení se, a to vše může být buď projevem vzájemné lásky nebo až nenávisti v případě znásilnení.
Jak naše slova, tak tělesný jazyk, jak naše řeč, tak sexuální chování mohou být vyjádřením a projevem plnosti našeho CÍTĚNÍ, tedy vyvstávat z lasky a poznání (gnóze), a nebo mohou být vyjádřením právě tohoto nedostatku plnosti cítění a nedostatku kapacity vnitřního spojení s druhými. Z tohoto nedostatku lidé vyhledávají verbální i sexuální kontakty s druhými. Je to proto, že jsou sami mimo DOTEK se svým z nitra cítěným tělem-duší a z nedostatku tělesně cítěného pocitu intimního propojení a spojení s druhými.