Životní zkušenosti mnoha lidí stále vládne nesprávné přesvědčení, že jejich subjektivní vědomí je uzavřeno či obsaženo v jejich tělech nazíraných z vnějšku, typicky v mozku, v souladu s aktuálním vědeckým hoaxem. Duše je nanejvýše chápaná jako něco „odtěleného”, něco obsaženého v hranicích fyzického těla, co může tělo opouštět a nakonec jej opustí po smrti.
Co když ale duše není uzavřena či omezena hranicemi našich fyzických těl, ale je naopak individualizovanou vědomou součástí neomezeného oceánu vědomí?
Co když individuální duše je sama jednou z TĚLESNÝCH forem – tvaru nabývaného tímto oceánem vědomí?
Právě přetrvávající přesvědčení, že vědomí samé je omezeno tělem, vede ke konceptu tzv. “mimotělesných zkušeností”, což jenom zesiluje přesvědčení, že vědomí je omezeno či uzavřeno v těle a duše je něco, co buď v těle je nebo není a tedy posiluje a recykluje stále dualitu „duše-tělo“.
Co když ono “nebytí v těle” či “rozpuštění těla” neznamená, že “nemáme tělo” či “nejsme tělem”, ale naopak, že pouze cítíme zcela jinou zkušenost svého TĚLA? A to, ať už v podobě například pohybujícího se bodu či pole světla či v podobě fluidního těla obklopujícího tělesný tvar, či dokonce v cítěných tělech zcela jiných druhů vědomí-bytostí, apod.?
To, co zveme duší, je prostě vědomí samé – netělesné a neomezené vědomí – které se ale současně ze svých v sobě spočívajících tvůrčích potenciálů tvaruje-těluje do nesčetně tělesných tvarů a podob, fyzických i nefyzických, které se sami ztělesňují.
Individuální duše jsou individualizované součásti tohoto božského vědomí (MUŽ/ŠIVA), který je duší všeho, co je i může být.
Jako individuální duše “nemáme” těla”, ale každá duše je tělo – unikátní tělesný tvar či podoba vědomí samého. Podobně, každé jednotlivé tělo, od atomů, molekul, buněk, rostlin, zvířat, lidí, planet či jiných druhů vědomí je duší – tedy určitým strukturovaným polem vědomí přesahujícím své jevové fyzické hranice.
V souvislosti s touto bezprostřední zkušenostní realitou vědomí, se pak jeví nabádání některých učitelů k tomu, abychom své vědomí “vrátili zpět do těla” jako pokračování přetrvávající nevědomosti ohledně toho, co je tělo samé – jeho esence. Toto vybízení, abychom “vrátili vědomí do těla”, či “obnovili své spojení s tělem”, či se “soustředili do těla”, je sice možná vedeno “dobrým úmyslem” vést hledající k opaku než provádíme v životě v mentálním já (egu) odděleném od těla, ale současně dále posiluje nevědomé přesvědčení o objektivním “fyzickém těle” viděným z vnějšku a od něj odděleným vědomím, které se teprve musí do těla vrátit. To, co je nutné, je být-vědomím své přímo cítěné tělesnosti jako celku, neboť čím více, intenzivněji, v čím větším rozsahu a hloubce jsme vědomím svého bezprostředně cítícím způsobem prožívané tělesnosti jako celku, natolik jsme i svým Já jako celkem. Zaměření na vědomí sebe a těla jako celku včetně neomezených prostorů aktuálního bytí kolem těla i neomezené hlubiny v nitru těla přirozeně přináší novou zkušenost TĚLA, jako samotného pole cítícího vědomí se svými dalšími dimenzemi (PROSTOROVOSTI, ÉTERIČNOSTI-VITALITY, SVĚTLA, ZVUKŮ a citových TÓNŮ).