Vědomí Já není žádným z prožívaných pocitů-já, ale tím, co zpřítomňuje (vědomí – slovesný tvar) každé prožívané já.
“Co, či kdo je já?
Tělo není já, dech není já, intelekt není já, prázdný prostor spánku beze snů není já,
tento vesmír není já,
ateistická tradice není já,
védská tradice není já,
buddhistická ani jiná tradice není já.
Svobodné božské vědomí je já a nic jiného.
Těla, dech, intelekt a prázdnota i různé tradice sou stavy tohoto vědomí.”
Kšemarádža, komentář k první Šivově sutře I.1: (čajtanjátma) Vědomí je každé já.
“Svobodné božské vědomí je podstatou já. Je skutečností nejvyššího já (paramátman) Je prosto všech překrytí a stále plně přítomné.”
Mrityunjidbhattaraka
“V každé jednotlivé bytosti existuje svobodný stav vědomí. Musíš nalézt tento stav. k jeho odhalení se zaměř na celistvé vědomí individuality, které je současně individualizovaným stavem univerzálního vědomí samého.”
Vidžňána Bhairava verš 100.
“Za tvými myšlenkami a pocity, můj bratře stojí mocný vládce, nepoznaný mudrc – jehož jméno je Já. V tvém těle spočívá. Je tvým tělem.”
Friedrich Nietzsche
“Přes společný jsoucí Logos, mnozí žijí jako když jim vědomí patří.”
Herakleitos
Vědomí samo je neoddělitelné od zkušenosti či prožívání a je tím, co nám umožňuje být si vědom našich zkušeností i svého prožívání.
Proto samo vědomí – vědomí jako takové nemůže být – z principu vyjádřením, následkem, výsledkem, čehokoliv, nebo obsaženo, vlastněno nebo uvězněno v jakékoliv zkušenosti nebo prožitku.
Vědomí tak – z principu nemůže patřit nějakému “já”, ať už jakkoliv “božskému”, neboť každé “já” je vždy určitá po-cit sebe a tedy zkušenost či prožitek, který – z principu nemůže vlastnit samo vědomí.
Kontinuální plynulé věnování času a celkové pozornosti samotnému bytí-vědomím prožívání ať už nás samých, či čehokoliv, co si uvědomujeme jako celkového zkušenostního pole, nás osvobozuje od ztotožnění s jakýmkoliv pocitem sebe – z principu vždy omezeným.
Současně nám umožňuje rozpoznat a ztotožnit se, se širším polem vědomí Já, jehož “tělem” je pole všech já, aktuálních, v minulosti prožívaných, či potenciálně existujících, které toto vědomí Já – naše duše doslova zpívá-vyslovuje-řečí v podobě unikátní individuální melodie řeči-písně ve svém “dramatu” života.
O naší pravé identitě hovoříme jako o pravém Já s velkým “J” na rozdíl od prožívaného-zakoušeného já (ega) s kterým se nejčastěji ztotožňujeme a často mu přivlastňujeme naše prožívání a tak i samo vědomí. Ono tzv. “pravé” Já, tedy vědomí Já je výhradně prožívajícím-cítícím já, kterým je (ryzí) cítící vědomí samo.
Skutečnost, proč neprožíváme své pravé Já, kterým je samo cítící vědomí je ten, že si přivlastňujeme – uchopujeme své prožívání, své zkušenosti, a tak nejen objektivizujeme ale i přivlastňujeme vědomí určitému konkrétnímu pocitu sebe. Doslova tak “vyrábíme” klamné “já”, kolem kterého pak kupíme nejrůznější omezující vzorce prožívání, myšlení a jednání.
Pro pravé Já, kterým je samo cítící vědomí, je veškeré prožívání a zakoušení jednak vlastním vyjádřením – projevem – řečí a současně něčím od něj samého nedělitelně různým – v podobě prožívaných či uvědomovaných zkušeností.
Vědomí je ničím, ale je současně vším. Proto i my nejsme ničím z prožívaného, ale jsme současně vším, co prožíváme – nikoliv jako jednotlivé zkušenosti, ale jako samo vědomí tohoto prožívání.
Čím větší je naše ztotožnění s určitým pocitem já a čím více si přivlastňujeme samo vědomí, tím “dramatičtější” je nakonec “smrt” takové imaginární ego-osobnosti vystavěné kolem takového “já”.
My i každé naše já patří samotnému vědomí, nikoliv, že by vědomí patřilo nějakému – jakkoliv božskému já.
Jelikož já není nic jiného, než proměnlivý subjektivní pocit sebe, tak udržováním vědomí celkového prožívání rozpoznáváme samotný prvotní cit – naše pravé Já, které “nevlastní” určité vědomí, ale je cítícím vědomím samým, naší duší.