Zkušenostní reinterpretace původního textu Abhinavagupty: Paramārthacarcā
III.
Tímto unikátním způsobem je Šiva ztělesněním masy Sebe-vědomí všeho a současně všechny formy bytí přesahující září, ve které se stále nově tvoří svět zrcadlící Sebe-prožívání vědomí. Vědomí Já jako celek a vědomí prožívaného těla a světa jako celku jsou neoddělitelné. Všechna různá prožívaná já neoddělitelně souznící se svými prožívanými zkušenostními dimenzemi světů a těl jsou různé aspekty jediného Prožívatele, kterým je vědomí samo (Šiva), tvoří Tělo zcela samostatné svobodné Moci-Síly (Šakti) spočívající v Šivovi. (3)
Vědomí (Šiva) je jak všepřesahujícím polem světla vědomí (transcendencí), tak současně plně imanentní ve svém Sebe-prožívání tvořící ztělesňování všech aspektů prožívaných já a jejich světů, které jsou božskou symfonií nevyčerpatelných „tónů“ chutí-nálad-kvalit vědomí samého.
Ztělesňování Šivy je (jeho – ve smyslu nikoliv jemu „patřící“, či jí „vlastnící, ale v něm svobodně spočívající) Šakti.
Nejzazší skutečnost, kterou je Vědomí samo (Anuttara) má dialektickou povahu vztahu nedvojné (v esenci) dvojnosti (ve formě bytí), či neoddělitelné rozlišenosti dvou různých aspektů jediného vědomí.
Šivaistická nauka chápe pojem „advaita“ překládaný obecně jako „nedvojnost“ jinak než známé indické učení advaity. Chápe jej ve formě dvojnosti bez duality. Různost je v projevu své působnosti, nikoliv v esenci. Proto se také pro rozlišení od klasické advaity nazývá učením paradvaity, nejvyšší dvojnosti a současně nejvyšší nedvojnosti.
Samo někdy říkáme „ryzí“ vědomí, vědomí samé, není něco zcela od všeho rozlišené a oddělené. Takové pojímání „vědomí“ je klamné. Vědomí je vždy vztahem dvou zcela různých od sebe nedělitelných svých principů Mužského/Šiva a Ženského/Šakti. Základní povahou Božství není statické jsoucno, ale vzájemný vztah dvou samostatných a různých aspektů jediné skutečnosti, kterou je vědomí (dvaita), které jsou současně neoddělitelné ve své esenci (advaita).
Prvním aspektem tohoto vztahu je vědomí jako takové (Šiva) a to vědomí jakéhokoliv bytí, či Bytí jako celku a druhým aspektem je bytí vědomí (Šakti), tedy jeho ztělesňování a manifestace.
Celkové Bytí vědomí tvoří Tělo Šivy, tedy vědomé – živé tělo vědomí (staroslovansky živatma (doslova „živá tma“ – skrytý potenciál, živé tělo bez těla), ve staroslovanštině), stejně jako každé individuální bytí vědomí je vždy určitým individuálním tělem (kula), tedy ohraničeným vědomím (akula), ztělesňující potenciální moc vědomí v jejích nevyčerpatelných tvořivých možnostech.
Chápat vědomí bez svého nedílného aktivního aspektu, bez v něm spočívající moci, která je jeho rovnocenným a zcela samostatným aspektem – či snad lépe přímo dření vědomí vede k mnohým nesprávným přesvědčením o skutečnosti.
Vědomí není prázdnotou, nicotou, abstraktní negací jsoucna, ale naopak překypující těhotnou plností možností jsoucen, je primárně proto vědomím potenciálů a možností. Tyto potenciality a možnosti existují výhradně ve vědomí jako intenzity vědomí.
Vědomí ve své primární „rodičovské“ roli veškerého bytí i bytostí, je stále rodící Matkou všeho a všech i ochraňujícím vědomím všeho – Otcem.
Meditace na vždy přítomné vědomí našeho prožívání
Základní naší zkušeností je vždy přítomné prožívání. Prožívání je neoddělitelné a zprostředkovávané vždy přítomným vědomím, byť samo vědomí nemusí být rozpoznáváno ve svém plném potenciálu. Stále něco prožíváme, sebe, nebo věci světa.
Co je další naší samo-potvrzující zkušeností, že toto prožívání je ryze subjektivní, ať už jej přisuzujeme čemukoliv vnějšímu mimo nás, nebo si to přivlastňujeme jako „naše“ prožívání.
Každý okamžik prožívání ale implikuje možnost změny prožívání, jak potvrzuje naše běžná zkušenost. Každý okamžik prožívání je tedy současně vždy potenciálem nové změny prožívání. Každý prožitek implikuje zákonitě potenciální možnost jiného nového prožitku. Z toho plyne, že naše prožívání je vždy omezené, neboť vždy současně zůstává skrytá nová širší, hlubší i kvalitativně jiná zkušenost našeho prožívání.
Říkáme-li, že naše prožívání je vždy z principu omezené a neúplné, další otázkou je, zda by nebylo naopak pro nás přínosné rozšířit své prožívání a proč? Plné prožívání je žití plnosti života samého. Nikoliv nadarmo existuje lidové přísloví, že život se má žit na plno – plně, jenom takový život je naplněním svého potenciálu. Pak základním předpokladem je plné prožívání – co jiného je prožívání než život sám. Jak jinak víme o životě? Přeci jej cítíme, lépe je nejvnitřnějším CITem v nás, který nám umožňuje prožívání života, dar života samého všem živým cítícím bytostem.
Rozšířením či obecně zintenzivněním přítomného prožívání je současně samovolně zcela přirozeně zesilovaná intenzita samotného vědomí v naší zkušenosti, které je ve skutečnosti dosud skrytým zdrojem i potenciálem prožívání. To současně přináší nový potenciál změny aktuálního prožívání z tohoto nového vědomí, které vyvstává ve zkušenosti do popředí.
Můžeme hovořit o rozsahu, či horizontu našeho prožívání a o jeho hloubce či intenzitě. Jak jej rozšířit a prohloubit?
Prvně je třeba se přestat fixovat a ztotožňovat pouze s různými prožitky přisuzovaným věcem, které vnímáme, a zaměřit se na samotné subjektivní probíhající prožívání jako takové – vědomí jeho probíhání, nikoliv „vlastnění“, či jakékoliv manipulování s ním z pozice nějakého „já“.
Jak? Jedině tím, že si prožívání přestaneme přivlastňovat nebo se mu vzpouzet, jak běžně vyjadřujeme slovy „já prožívám to, či ono“ a současně, že své prožívání zesílíme. Jak?
Co nám umožňuje sebe prožívání či prožívání jakékoliv věcí světa, barvy, které vidíme zvuky hudby, hlasu, který slyšíme, vůně, které čicháme, chutě, které chutnáme a všechny doteky, a tělesné pocity, emoce které zakoušíme, ať příjemné či nepříjemné ve všech jejich odstínech? Mám za to, že se shodneme na tom, že naše aktuální tělesná přítomnost, naše přítomné tělesné bytí jako celek.
Problémem ale je, že své tělesné bytí často příliš necítíme, necítíme se v něm doma, často vlivem svých nesprávných přesvědčení o realitě je vnímáme dokonce jako hmotné objektivní, kterým nejsme, či dokonce jeho pociťování jako překážku, nebo dokonce trest.
Není přirozenější cesty, jak zesílit a rozšířit své prožívání čehokoliv, než zesílením svého sebeprožívání či prožíváním jakékoliv zkušenosti celo-tělesným způsobem, což přináší rozšíření vnímání a současně i rozšíření vědomí tohoto prožívání, v kterém spočíváme, což nám umožnuje se identifikovat s novým vědomím našeho prožívání.
Rozpoznáváme se a prožíváme v plnějším vědomí aktuálně prožívaného já nebo světa natolik, nakolik jsme si vědomí tělesného bytí sebe.
Rozšíření vědomí je přirozeně umožněno udržováním vědomí celo-tělesného sebe-prožívání jako takového za současného vnímání věcí a jevů světa. Toto nové rozšíření vědomí našeho prožívání přirozeně transformuje naší zkušenost prožívání samotného vědomí a zachovává vědomí skutečného Prožívatele, kterým není žádné z prožívajících já, ale vědomí samo, širší pole prožívajícího se vědomí.
Prožívání je neoddělitelné od vědomí, je jím umožněno a samo prožívání je Sebe-oživující vitalitou vědomí, pokud není současně ztráceno vědomí jako takové a pohlcováno v prožívání. Jeli naopak udržování samo vědomí jakéhokoliv prožívání, je současně takové vědomé prožívání zdrojem nové vitality prožívání, tedy života samého.
Já jako celek, kterým není žádné z prožívaných já, ani nějaké Já, které má vědomí, ale pole pociťujícího se vědomí, dále vědomí prožívání jako celku, je tělesné bytí jako celek. Já je neoddělitelné od těla, od tělesného prožívání, jiným slovy Já je Tělo a každé já je současně určitým aktuálně prožívaným tělem. Každé prožívání vědomí je vždy a výhradně tělesným prožíváním vědomí.
Vědomí a tělo jsou neoddělitelné, každá změna ve vědomí je změnou tělesného bytí a současně potenciálně novou zkušeností vědomí jako takového, vědomí samého. Současně v každém pohybu a změně naší tělesnosti se ztělesňuje nové prožívané já.
Základní podoba meditace či jógy vědomí pak spočívá v módu vědomého prožívání, tedy snaze být co nejvíce vědomí svého aktuálního prožívání se současným umožněním samo – transformační moci vyvstávání vždy nové zkušenosti samotného vědomí, kterým jsme, v kterém spočíváme a jehož jsme unikátním individuálním vyjádřením v podobě jeho stále čerstvé uvolňované vitality nepohlcované v prožívání bez vědomí. Udržování vědomí prožívání bez pohlcování vědomí v prožívaném přirozeně současně vede ke stále nové zkušenosti prožívání samotného vědomí.
Základní přirozeně indukovanou tantrickou disciplínou směřující k celistvosti našeho vědomí Já jako celku je intuitivní snaha o současné trvalé udržování vědomí celo-tělesného sebe-prožívání, prožívání sebe, druhých i všech zkušeností světa v zrcadle celo-tělesného pole vědomí. Udržování vědomí celo-tělesného bytí vede ke zcela nové zkušenosti tělesnosti jako pociťujícího pole vědomí.