Míním, že všechny druhy nemocí, ať už tělesné či tzv. duševní, jako jsou různé úzkosti, deprese i tzv. “psychosomatické” a jejich nejrůznější podoby symptomů, jsou ve své přirozenosti alternativní náhrady nedostatku vědomí neboli meditace.
A to meditace chápané nikoliv jako určitý druh “soustředění” nebo “tělesných cvičení”, ale jako udržování bdělého kontinuálního vědomí našeho z nitra cítěného tělesného-bytí jako celku neboli meditace somatického vědomí našeho bytí jako celku.
Toto ve skutečnosti přirozené somatické vědomí sebe jako celku jsme prožívali jako děti ještě před utvářením ega a osobnosti. Postupně jsme jej vlivem své individuace v prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, opustili ve prospěch svých mentálních a emočních procesů spojených s egem v interakcích se světem a druhými lidmi kolem nás. Své původní hluboké ukotvení a spočívání v somatické niternosti našeho těla – somatické vědomí nás samých, jsme postupně nahradili esenciální samotou prožívaného mentálně-emočního ega – z principu neschopného bezprostředně cítit intimní tělesný pocit neoddělenosti, spojení a komunikace jak se svým hlubším či širším já, tak tímto já druhých. Přímý somatický (subjektivně tělesný) pocit nás samých, světa i druhých lidí kolem nás je tak nahrazen pocitem sebe – já (egem), které je konstruováno a formováno mentálními a emočními reakcemi na svět a druhé lidi. Tímto procesem nicméně prošel každý člověk svým unikátním individuálním způsobem. Výsledkem tohoto “normálního” procesu individuace je, že ztrácíme plné vědomí nás samých – naší duše a místo toho se ztotožňujeme s prožívaným já (egem) odděleným od svého širšího zdroje, neznáme sebe a považujeme se za bytost omezenou fyzickým tělem, spoutanou strachem ze “zániku” či smrti, indoktrinovanou vzdělávacím procesem a formovanou sociálně-společenskými normami, případně falešnou spiritualitou.
Pokud nás Ježíš/Ješua ve svých výrocích vybízí abychom “se stali dětmi”, že jen tak lze vstoupit do “království nebeského”, nemínil tím, abychom napodobovali děti, či byli “dětinští”, ale abychom se vrátili do původního stavu vědomí, kdy jsme byli dětmi, či ještě lépe do doby kdy jsme byli se svým ještě nenarozeným tělem v lůně naší pozemské matky, nebo ještě lépe před porod našeho těla.
Podobně jako dítě spočívá v lůně matky, tak také my spočíváme či můžeme spočívat v somatickém lůně vědomé niternosti našeho těla, jeho hluboké neomezené hloubce duše – somatického cítícího pole vědomí.
K tomu vede meditace chápaná jako okamžik po okamžiku, minutu po minutě, hodinu po hodině, v bdění, snění i spánku, či v jakýmkoliv způsobem zintenzivněných či “změněných” stavech prožívání a vnímání, v klidu i při činnostech, udržování celotělesného (somatického) vědomí nás samých, světa i druhých lidí.
Bez cítění svého tělesného bytí – těla jako celku, ani nemůžeme cítit své já jako celek – duši jako éterické pole somatického cítícího vědomí.
A tedy nejsme ani z principu schopni rozšířit své cítící vědomí za hranice fyzického těla, a tak meditovat druhé, tedy přímo tímto vnitřním-somatickým vědomým tělem cítit a vnímat smyslovou vnějškovost těl druhých lidí a skrze ni i niternost jejich duše. Tedy nejsme schopni cítit hluboký tělesný pocit spojení se svou duší a duší druhých lidí, takový, který ve skutečnosti všichni hledáme a po kterém z hloubky našich duší toužíme.
Meditaci v rámci Životní filozofie a praxe vědomí, chápu jako synonymum pro udržování vědomí z nitra cítěného subjektivního – vědomého těla jako celku. Toto vnitřně cítěné tělo ale není pouze to, jakým způsobem z nitra cítíme své fyzické tělo, ale je POLEM neomezeným hranicemi fyzického organismu – polem cítícího vědomí nás samých, světa a druhých lidí.
Udržování celotělesného vědomí nám přináší transformační zkušenost těla jako sjednoceného pole vědomí naší vlastní vnitřně pociťované niternosti duše s polem našeho vnějšího smyslového vědomí světa a druhých lidí.
Hranicemi tohoto vnitřního těla či jeho duševním povrchem není nic jiného než hranice našeho pole cítícího vědomí, kterým jsme. To nejsou hranice našeho fyzického organismu, ale naše cítěné hranice vědomí. Tyto hranice našeho celkového pole cítícího vědomí nám umožňují jednak rozlišovat a současně spojovat způsob jakým cítíme a vnímáme prostor naší vlastní “niternosti” se způsobem jakým cítíme a vnímáme věci a druhé lidi v prostoru kolem nás.
S touto zkušeností našeho vědomého těla jde ruku v ruce metafyzické pochopení, že tomu není tak, že prostě “máme” tělo či “vlastníme” nějaký objekt tělo, ale že my se ztělesňujeme, či se doslova a do písmene tělíme. Ve skutečnosti nemůžeme z principu cítit své tělo bez toho, abychom současně neztělesňovali to, jakým způsobem cítíme. Neboli nemůžeme cítit své tělo jako celek, bez toho, aniž bychom současně neztělesňovali či netělili způsob, jakým se cítíme jako celek – neboli neztělesňovali svou celkovou fyzickou podobou, celkový citový TÓN naší duše. Naše fyzická těla nemluví řečí, ale doslova a do písmene jako celek jsou živou biologickou ŘEČÍ naší duše, ztělesňující naši vnitřní “DNA” (individuální kvalitativní potenciál) duše.
Pokud naopak svým tělem jako celkem autenticky neztělesňujeme naši duši – tedy nevyjadřujeme autenticky vnitřní citové tóny naší duše v naší fyzické podobě jako celku – PAK naše širší duše nejvhodnějším a nejzdravějším způsobem užije biologický jazyk k alternativnímu či náhradnímu způsobu ztělesnění v podobě symptomatického projevu nejrůznějšího druhu, například v podobě tzv. nemocí.
Skrze vnitřní slovník či abecedu-řeč fyzického těla můžeme vědomě nacházet a ztělesňovat fyzické podoby vnitřním cítěným tónům duše, a tak je nejen zesílit v naší zkušenosti, ale různým způsobem je modulovat, a tak jim propůjčovat různé tělesné tvary a povrchy, ne nepodobně jako při hře na MÚZICKÝ či hudební nástroj. Tak skrze múzický nástroj našeho fyzického organismu se můžeme naučit měnit tvar, podobu a tón našeho vnitřního těla či duševního organismu.
Skrze tělo mluvíme a konáme. Jinými slovy mluvení a jednání je opět tělení nás samých.
Proto před tím, než promluvíme, můžeme skrze celotělesné vědomí hledat a volit slova, která chceme vyslovit a tón jakým je chceme říci, zda jsou souznící s našim cítěným smyslem, který míníme komunikovat.
Podobně kdykoliv se chystáme něco fyzicky udělat či na něco reagovat, můžeme skrze celotělesné vědomí zjistit, zda a případně jaký potenciální pohyb je v plném souznění s naším základním tělesným pocitem toho, co nás pohnulo k dané akci či jednání.
Z těchto všech uvedených důvodů je proto udržování celotělesného vědomí ZÁKLADNÍ MEDITAČNÍ PRAKTIKOU životní praxe vědomí (jógy vědomí). MEDITACE = sjednocené pole vědomí těla a nás samých.
Skrze celotělesné vědomí se můžeme blížit k ideálu “správné” řeči a “správného” jednání ve smyslu toho, že naše řeč, jednání a činy nebudou jenom reakcemi na omezené tělesné prožitky, emoce, impulsy, které mohou z principu odrážet jen omezenou perspektivu nás samých, ALE jsou plně v SOU-ZNĚNÍ s námi samými jako celkem – naší duší.
Ukotvení v somatickém vědomí
- Zhluboka se nadechni, sevři své rty tak pevně, jako bys chtěl vyslovit souznící zvuk (((MMM))) – ALE místo toho během pomalého výdechu nosem jednoduše SLYŠ v nitru zvučet prodloužený tichý zvuk (((MMM))); (více o metafyzické hodnotě tichého zvuku (((M))), viz zde: https://jazyk.vedomi.info/m/);
- Buď si vědomí současně celého povrchu svého obličeje a nalezni TVÁŘ mimujíce tiše zvučený zvuk (((MMM))) a pociťuj, jak doslova utváří či z nitra hněte a zvučí SKRZ celou tvou obličejovou masku;
- Nalezni OČI tohoto zvuku, nech svá víčka uvolnit a klesnout, aniž bys zavíral své oči, současně pociťuj, jak se tvůj celkový směr pozornosti obrací do nitra a doslova zírá “dolů” do temné ale vřelé vnitřní prostorové niternosti v tvém podbřišku, doslova lůna tvého těla;
- Pociťuj každý výdech nejen jako výdech “dolů” nosem, ale současně jako pohyb vědomí svým tělem směrem dolů – takovým, který tě usazuje tvým vědomím ve stále hlubším neomezeném prostoru tvého podbřišku;
- Po ukončení vnějšího výdechu se hned nenadechuj, ale dále pociťuj svůj vnitřní dech v podobě sestupujícího vědomí ještě dále celýma nohama do prostoru “pod” a dále;
- Když budeš pociťovat nutkání k nádechu, udržuj svůj hrudník uvolněný a plochý a použij k nádechu pouze svaly dolní části podbřišku nad stydkou kostí. Použij tyto svaly tak, abys pomalu přifukoval svůj podbřišek jako “balón” po malých přírůstcích;
- Současně, jak postupně pomalu nafukuješ či pomalu vytlačuješ svůj podbřišek, pociťuj nejen jak tiše vdechuješ vzduch svým nosem, ale i jak současně naplňuješ svůj podbřišek vědomím vtahovaným z prostoru pod nohama;
- Začni pociťovat, jak se tvůj pociťovaný vnější dýchací cyklus postupně prodlužuje a zpomaluje k úplné zástavě, po každém výdechu a transformuje ve vnitřní výdech-sestup a nádech-vzestup vědomí;
- Pociťuj vnitřně zvučený tichý zvuk (((M))) nejen během výdechu, ale během celého cyklu dechu včetně pauzy mezi nádechem a výdechem;
- Nakonec pociťuj souznící-rezonující tón (((HUM))) naplňující celé tvé vnitřně cítěné tělo senzuální KVALITOU pohyblivé, rozpouštějící či tající vřelosti, jako by bylo naplněné vřelou plodovou vodou dělohy, která jej kdysi obklopovala.
Tak přirozeně vstoupíš do zkušenosti hlubokého pocitu somatického spočívání v děloze-lůně svého vnitřního duševního těla – v plodových vřelých vodách somatického vědomí – jak jsi kdysi spočíval/a v plodové vodě biologického lůna matky.