Vše, veškeré formy a podoby bytí (fyzické i ne-fyzické) i my sami existují výhradně ve vědomí a jsou určitou neoddělitelnou součástí jediného univerzálního vědomí. Nicméně je otázkou našeho bytí, našeho způsobu bytí, zda si jsme toho také vědomi a tedy vědomě pře-býváme či spočíváme v samotném vědomí a jako vědomí, kterým jsme.
To, že všechny formy bytí těl i věcí jsou určitým ohraničeným vědomím, neznamená, že všechny formy bytí mají stejnou kapacitu vědomí a schopnost vědomě být vědomím. My jako druh vědomí = člověk, tuto schopnost chováme, ale v současně době jí nekultivujeme obecně do takové míry, že jsme dokonce přijali hypnotická přesvědčení, že vědomí je uzavřeno v našich hlavách či tělech, a že snad jde o nějaký náhodný rozmar hmotného vesmíru?!
Jak vím, že jsem – že žiji? Míním, že protože si to uvědomuji, jsem si toho vědomý. Jsem si vědom svého bytí. Musím tedy být vědomím svého bytí jako celku.
Být znamená tedy být-vědomý, což je základní předpoklad kultivace přímé zkušenosti být-ve-vědomí tedy spočívat-ve-vědomí a současně předpokladem schopnosti a kapacity být-vědomím samým, tedy vědomě se ztotožnit se samotným vědomím, ve kterém spočíváme v jeho nejrůznějších aspektech a kvalitách. Ani tato schopnost být-vědomím samým není samoúčelná a nějakým “konečným stavem či samádhi”. Naopak nám umožňuje současně naprosto převratně obohatit naše smyslové vnímání – tedy to, jak jsem vědomý a zcela proměnit naše přímé prožívání sebe (já-a-těla) jako pole svobodného cítícího vědomí zpřítomňujícího se a ztělesňujícího se v tomto širším poli vědomí.
Samo bytí – tedy vědomé bytí spočívající v tom, že jsem dostatečně vědomý natolik, že rozpoznáváme, že spočíváme v širším vědomí, s kterým se můžeme ztotožnit jako svém “pravém” prožívajícím já, nám tak opět – ale zcela novým způsobem umožňuje být-vědomý a spočívat-ve-vědomí. Samo vědomé-bytí, ve kterém věnujeme svůj čas vědomí našeho prožívání jak celku, vedoucí k bytí vědomím samým, je nejvyšší vrozenou prvotní samovolnou aktivitou – aktivitou vědomí samého. Přesto – či spíše právě proto, to, co zveme meditací není a nemůže být aktivitou, kterou bychom mohli provádět jenom ve vyhrazeném čase a prostředí, ale výhradně celoživotním způsobem našeho bytí jako celku.
Jednoduše řečeno, “spočívání ve vědomí” či “meditace” je způsob bytí, ve kterém si stále výhradně ve své bez-prostřední žité zkušenosti dáváme-věnujeme veškerý čas a pozornost výhradně vědomí našeho prožívání všeho, co právě zakoušíme, co si myslíme, co cítíme, co pociťujeme, co vnímáme a nikoliv prožívaným a uvědomovaným zkušenostem, což při-rozeně přináší novou zkušenost-rozpoznání samotného vědomí, ve kterém přebýváme-spočíváme v jeho nové hloubce, šíři a kvalitě jako našem (pravém) prožívajícím já, které se cítícím způsobem “zrcadlí” a “odráží” v prožívaném.
Být-vědomý neznamená “jenom” si něco uvědomovat, tedy jenom “schopnost” nás samých si něco uvědomovat, nějakou zkušenost – to ještě neznamená v pravém slova smyslu “být vědomý”. Jde zejména o intenzitu toho, jak jsme vědomý – tedy o bdělost či pozornost našeho vědomí jako celku a zda vědomě rozpoznáváme, že spočíváme-ve-vědomí a že jsme tímto vědomím.
Je rozdíl, pokud si v daném okamžiku jsme vědomi pouze nás samých – zakoušení právě prožívaného já či danou právě prožívanou zkušenost či podnět – A JE ZCELA JINOU VĚCÍ – ZKUŠENOSTÍ být polem vědomí současně nejen nás samých, ale i celého tělesného bytí jako celku, všech vyvstávajících našich myšlenek, pocitů v neoddělitelných prostorech kolem a v nitru těla. Rozdíl v této kvalitě můžeme nazývat “bdělostí” či “pozorností”. Rozhodně nejsou všechny bytosti stejně bdělé a pozorné ve vědomí, ve kterém spočívají a kterým podstatně jsou.
Třebaže filozofie vědomí zdůrazňuje základní skutečnost, že všechny bytosti i lidé jsou unikátním vyjádřením a součástí jediného “božského” univerzálního vědomí (nikoliv, že vše a všichni jsme jakési “jedno”, jak hlásají některé “moderní” spirituality(!)), neznamená to, že to platí pro jejich aktuální já a aktuální prožívání. Bhagavan Nitjánanda na otázku, proč, přestože všechny bytosti spočívají v Bohu, také Bohem vědomě nežijí, odpověděl: “všichni nemohou být současně bohatí”.
V případě filozofie vědomí nejde o pouhý něčí názor či abstraktní “myšlenkové koncepty”, ale o přímo zkušenostně ztělesněné poznání-vědomí, z něhož vyvstává jeho jazyk, který jej komunikuje slovy přímo, vyjadřující přímé prožívání, nikoliv myšlení “o něčem”. V tom, jak jsme vědomý, nakolik spočíváme ve vědomí a ve schopnosti ztotožnění se se samotným vědomím jako takovým, existují mezi jednotlivými bytostmi i jednotlivými lidmi obrovské asymetrie. Více o tom píši v Umu pole a prostorů.
Jelikož už dávno jsme sami unikátním vyjádřením božského vědomí – vůbec nic to neříká o našem skutečném stavu bytí a vědomí. Bez zvláštního “úsilí” ještě nikdo nic nedokázal sám o sobě – to samé platí i v případě vnitřního vzdělávání duše v oblasti vědomí, chceme-li živé filozofii vědomí. Možnost se vůbec v našem životě seznámit s tímto “know-how” v podobě živého ztělesněného poznání, je pro každou bytost obrovským darem v životě, jehož dosah z počátku neumíme ani tušit. Alespoň v mém osobním případě tomu tak bylo. Všechny tradiční texty včetně tanter hovoří, že se s tímto učením setkáme v okamžiku, kdy je bytost připravená na-vrátit se na svou původní “misi” či “dobro-družství” ve vědomí, kterým autenticky bytostně jest.