Co je „dech“? Všechny tzv. „živé“ bytosti dýchají. Dech je sám Život, jak nám hovoří duchovní tradice.
Co je tedy „vzduch“ neboli „v – z – duch“, který skutečně dýcháme? Naše mateřština nám jasně říká, co dýcháme a co je esencí dechu i vzduchu. Dýcháme „v“ duchu a „z“ ducha, neboli, vzduch okolního prostředí – atmosféry v které žijeme, není oddělitelný od našeho dechu, který dýcháme.
Kde končí – má-li vůbec konec dech, který vydechneme? Kdy přestává být součástí nás samých? Kde končí dech – má-li vůbec konec, který nadechneme? Kdy přestává být součástí atmosféry kolem nás?
Můžeme říci, že „vzduch“ je současně náš „dech“ a „vzduch“ je „z-ducha“, tedy dech je samotnou subjektivní kvalito-vrozeností ducha neboli vědomí samotného. Dech a tedy i skutečná atmosféra kolem nás – vzduch, kterou dýcháme není jen nějakou objektivní chemickou „směsí“, kterou nadechujeme nosem, ale samotnou éterickou atmosférickou kvalitou prostoru vědomí v kterém spočíváme.
V latině podobně slovo spiráre označuje dýchat a spirit označuje slovo duch. Odtud i slovo inspirace, neboli česky vnuknutí, vhled. Nové tvůrčí inspiraci se otevíráme rozšířením prostoru našeho vědomí v které, spočíváme a dýcháme a to doslova jejím „na/v-dechnutím“ (in-spirare).
Nejen naše řeč stále nese pochopení vztahu duch – dech – vzduch jako různých aspektů jediné kvality vědomí – dechu vědomí, ale co více, tato řeč je odrazem této přímé zkušenosti.
Skrze vědomí prožívání naše dýchání v jeho celistvosti přirozeně rozpoznáváme jeho ducha – samo vědomí, a to nám umožňuje novou zkušenost prožívání dýchaného vzduchu – atmosféry kolem nás i v našem nitru jako éteru samotného dechu vědomí v jeho nejrůznějších kvalitách.
Nejbližším nám přirozeným stále přítomným prožitkem, který v těle stále prožíváme a zakoušíme, pokud věnujeme svůj čas jeho vědomí, je subjektivní počitek vyvolávaný samovolným projevem života v nás – dýcháním.
Kdykoliv si uděláme čas, abychom byli vědomí si svého celo-tělesného prožívání dýchání jako celkového prožitku, jak jej subjektivně pociťujeme, začínáme si být vědomí subjektivního pole-počitku vyvolávaného dýcháním skrze pociťovanou svalovou soustavou těla.
Můžeme cítit centrum svého dýchání soustředěné více v nose, hrudi v dolní části podbřišku, záleží na rozsahu našeho vědomí a rozsahu prožívání pocitu vyvolávaného dýcháním. Věnováním času vědomí celo-tělesnému pocitu dýchání, se vzorec a rytmus dýchání samovolně upravuje, sestupuje jeho centrum a obě jeho fáze se přirozeně zpomalují.
Skrze subjektivně pociťované tělesné dýchání, rozšířením jeho vědomí prožívání celo-tělesným způsobem, velmi snadno nejen rozšíříme prostor vědomí, v kterém spočíváme, ale současně tak snadno obnovíme i vitalitu vědomí, která se projevuje jako samotný dech vědomí (prána) či éter vědomí, který je zdrojem veškerého prožívání a ve své esenci ryzí blažeností vědomí (cit – ánanda), které je esencí veškerého smyslového prožívání.
V nejrůznějších, zejména východních duchovních tradicích se pracuje s dechem. Často se však klade důraz na různé podoby dýchání, či ovládání dechu (pránájáma). Tyto meditační techniky se často nesprávně – či v omezeném pochopení chápou jako určitá “pomocná” duchovní cvičení a nikoliv jako samotný způsob bytí – stav vědomí – způsob vědomého života spočívajícího ve ztotožnění s cítícím dýchajícím éterem vědomí (práná-jám) skrze trvalé udržování vědomého celo-tělesného dýchání, nebo vědomí celo-tělesného pociťování dýchání takového.
Ve skutečnosti shledávám praxi nepřerušovaného udržování vědomí dechu (pránájám) za esenciální či klíčovou podobu jógy vědomí, podobně jako tantry.
Kultivaci vědomí dechu, neboli jógu dechu, chápanou jako celo-tělesné udržování co největšího rozsahu i hloubky vědomí dechu, které nám umožňuje se ztotožnit se samotným éterem živého-dýchajícího vědomí, a přinést novou zkušenost samotné esence dechu jako dechu vědomí naplněného nejrůznějšími subjektivními kvalitami-vitalitami vědomí.
Ve skutečnosti kdykoliv ztratíme vědomí našeho přímého prožívání svalového pohybu způsobeného dýcháním – současně ztrácíme i vědomí našeho těla jako celku a tím i samo jeho vědomí. Tělo i dech tvoří jediné pole cítícího vědomí.
Předmětem jógy dechu není rozšiřování našeho aerobního dýchání vzduchu, ale kultivace samotného vědomí prožívaného-pociťovaného dýchacího procesu, které nám umožní vstoupit do anaerobního – bez pohybu vnějšího dechu pociťovaného dechu vědomí.
Jóga dechu vychází ze stejné zákonitosti pro veškeré vědomé prožívání, kdy vědomí určité subjektivní prožívané kvality nám umožňuje prožít samo vědomí v dané kvalitě.
Do samotného fyzického průběhu dýchání není nutné jakkoliv zasahovat, nebo jej dokonce zadržovat – to vše je ve skutečnosti projev násilí k životu, které nás celou dobu zpřítomňuje a oživuje. Povaha a rytmus zevního aerobního dýchání odráží náš vnitřní stav a kvalitu vnitřního dechu vědomí.
To, co se musíme naučit-zvyknout si, je výhradně věnovat čas přímému tělesnému prožívání dýchání – tedy vědomí subjektivního pociťování dýchání celo-tělesným způsobem, ať již jsme činí nebo v klidu.
Následující kroky nám umožňují kdykoliv rozšířit náš prostor dechu, usadit se v našem celistvém vědomí Já v aspektu dechu vědomí a přinést novou vitalitu – osvěžení – inspiraci vědomí. Věnuj potřebný čas následujícím krokům:
1. Buď si vědom celé subjektivně pociťované oblasti hlavy, uvolni všechny obličejové svaly, čelisti a krk;
2. Buď si vědom pociťovaného proudu dechu nosními dírkami, jak vstupuje do nitra hlavy a opět vychází; rozšiř tento prožitek na celou oblast procítěné hlavy – dýchej celým povrchem hlavy všemi směry;
3. Při nádechu současně rozšiř procítěný prostor (procitni prostor) kolem hlavy všemi směry a současně vyciťuj proudění vitality z okolního prostoru do vnitřního prostoru hlavy, při výdechu nech klesat vědomí z hlavy dolů do hrudi;
4. Buď si vědom celé subjektivně pociťované oblasti hrudi jako celku, pociťuj svalový pohyb vyvolaný dýcháním, uvolni všechny její svaly, které se podílejí na dýchání;
5. Při nádechu současně rozšiř procítěný prostor (procitni prostor) kolem hrudi všemi směry a současně vyciťuj proudění vitality z okolního prostoru do vnitřního prostoru hrudi, při výdechu nech klesat vědomí z hrudi dolů do břicha;
6. Buď si vědom celé subjektivně pociťované oblasti břicha a dolní části podbřišku jako celku, pociťuj pouze svalový pohyb vyvolaný dýcháním v nejspodnější oblasti břicha, uvolni všechny svaly dolní části trupu, které se podílejí na dýchání;
7. Zaměř se jenom na subjektivně prožívaný počitek dýchání v dolní části podbřišku, vycentruj zde své vědomí, při nádechu pociťuj napnutí – nafouknutí a při výdechu uvolnění;
8. Při nádechu současně rozšiř tento prožitek s procítěním prostoru (procitni prostor) kolem svého těla všemi směry zahrnující celý vnější horizont, buď vědomím tohoto prostoru a pociťuj proudění vitality do vnitřního prostoru těla;
9. Společně s výdechem a uvolněním pociťovaných svalů nech klesat vědomí vnitřním prostorem těla do oblasti nohou a chodidel;
10. Buď polem vědomí obou současně probíhajících fází celo-tělesného dýchání.