Láska není určitou věcí, atributem, či vlastností určitého bytí, podobně jako vědomí není vlastností či atributem určitého bytí nebo bytosti.
Lásku vyjadřujeme slovy “miluji tě”, „mám tě rád“ apod.
Současně ale všichni víme, že tato slova znamenají vždy něco jiného v různých kontextech, situacích a našich vztazích. V mileneckém kontextu mohou znamenat toužím po tobě, zamiloval jsem se do tebe. V partnerském kontextu jsou vyznáním výhradního vztahu k druhému. Otcovské či mateřské mám tě rád – je opět jiné. Co ale je všem těmto zkušenostem “lásky” převážně společné? Povstávají převážně ze zkušenosti lásky jako pocitu či určitého citu nebo dokonce emoce, které cítíme jako své city a pocity, které “máme” nebo sdílíme.
Tyto zkušenosti citů lásky, které zakoušíme a “máme” jsou jistě něčím nádherným, naplňujícím a žádoucím v každých vztazích, ať už mileneckých, partnerských, mezi rodiči a dětmi nebo mezi učiteli a studenty. Současně, ať už zakoušíme jakkoliv intenzivní pocity lásky spojované s “druhými”, jsme často zcela neschopni druhé lidi přes tyto své pocity skutečně CÍTIT ve své duši – MILOVAT.
Egoistický způsob života nás vede k lásce, kdy sice cítíme “lásku” k druhým, či se “milujeme” s partnery, ale často bez MILOVÁNÍ-LÁSKY v tom esenciálním smyslu. Proč? Protože jsme ve své nevědomosti přesvědčeni, že láska je pocit, či cit, který zakoušíme. Láska ale není nějakým pocitem, které zakoušíme, ale způsobem našeho bytí – způsobem cítění druhých v naší duši.
V běžném každodenním životě a stýkání se s lidmi jde více o reálné skutky – činy a nikoliv slova. Málo rozlišujeme skutečnost, že jednou věcí je vyjádřit, ať už momentální nebo dlouhodobé city lásky, které k někomu chováme slovy “já tě miluji” a zcela JINOU skutečností je MILOVAT druhou bytost či daného člověka. Esencí milování jako aktivity – činu je cítění druhých, tedy zaměření našeho cítícího vědomí na druhého člověka jako takového, nikoliv zaměřením vědomí na naše osobní pocity, které cítíme, ať už jde o city lásky či nenávisti k dotyčnému. Milovat někoho znamená primárně cítit druhého, a to nezávisle na tom, jaké city, zda “lásky” či “jiné” zrovna pociťujeme – jde tedy o vědomou aktivitu našeho cítícího vědomí.
Současně s tím souvisí obecnější nevědomost, ve které často či převážně zapomínáme, že jednou věcí je cítit nějaké pocity, ať už lásky nebo nenávisti, které prožíváme, zakoušíme a říkáme, že “máme” a samotným cítěním jako primární schopností vědomí samého jak pocitů lásky, tak nenávisti, často obojího současně.
Míním, že právě toto nerozlišování je neduhem nejrůznějších “terapií” a dnes tak módních škol “seberozvoje”, které se zaměřují na verbální vyjadřování pocitů a emocí se snahou o jejich psychologizaci, místo na jejich bezprostřední přímé intenzivnější cítění celo-tělesným vědomím, které jediné umožňuje potřebnou transformaci.