Život přináší nesčetně rozmanité různé zkušenosti a emoční prožívání. Co je základní povahou života, našeho bezprostředního žití? Život, což je synonymum pro samo vědomí – vědomí jako takové je vrozeně samo cítění. Můžeme říct, že žít znamená primárně cítit – pozor nikoliv “mít” pocit či chovat pocity a zkušenosti. Cítění je primární aktivita samotného vědomí. Pak z praktického pohledu se náš život projevuje volbou cítit. Můžeme ale říci, že opravdu žijeme plně svůj život, když současně plně necítíme – tedy nejsme si plně vědomi všech svých pocitů, emocí, tedy všeho, co prožíváme a našeho těla jako takového včetně všech procesů probíhající v jeho nitru? Míním, že život sám se projevuje kapacitou-schopností-potenciálem cítit stejně jako je primární kapacitou vědomí cítit – uvědomovat si vše cítícím způsobem.
Je to právě samo vědomí, které nám umožňuje všechny vnímané a uvědomované věci, druhé bytosti, vše, co si uvědomujeme, poznávat přímo cítícím způsobem. Místo toho ale převážně vnímáme tak, že vše uvědomované a vnímané doslova “konstruujeme“ jako pouhé pozorované či viděné “objekty” našeho ryze mentálního vnímání. Společně s tím pak “nálepkujeme” naše prožívání a emoce jako “pozitivní” (radost, smích, bezbolestnost, extatičnost, lehkost, apod.) a “negativní” (hněv, zlobu, nenávist, bolest, smutek, tíži , apod.) v souladu s tím, jak vztahujeme naše prožívání a zkušenosti k našemu prožívanému-já (egu). Následně podle toho reagujeme. Vše tzv. “negativní” tak máme přirozenou snahu negovat – tedy ve své podstatě ne-cítit a odmítat. Málo si ale klademe otázku, co jsou vlastně tyto prožitky a zkušenosti, které negujeme, odmítáme a potlačujeme s tím, že je považujeme za negativní, nepříjemné, nekomfortní? A může něco, nějaká emoce, i třeba bolest, smutek nebo hněv – z principu být á priory něčím “negativním”? A nebo se spíše stávají “negativními”, neboť je my sami negujeme v našem prožívání?
Přesto tyto emoce, které nazýváme obecně “negativní” či nežádoucí omezujeme, potlačujeme a snažíme se je buď necítit a nebo naopak je projevit “spontánně” naší řečí, jednáním, chováním “pod vlivem” těchto emocí a tak “z nich uniknout”.
Míním, že všechny typy emocí, ať tzv. “pozitivní” nebo “negativní”, mají svůj dost dobrý důvod. Celou “paletu” prožívaných emocí si můžeme přirovnat k hudebním tónům, vysokým, hlubokým, celým částem určité skladby či symfonie, které přináší určité citové prožitky a sdělení. Tragickou či tíživou část symfonické skladby také nevnímáme negativně nebo jako nežádoucí a přitom nás dokáže proměnit i přivést k pláči. V hudební symfonii bývají jak tragické, vážné či smutné pasáže, tak veselé, extatické, povznášející společně utvářející určité společné (SYN) vyjádření zvuků (PHÓNIE). Podobně je tomu i v životě a jeho prožívání jako celku.
Naše tíživé pocity typu hněvu, bolesti, sklíčenosti, strachu, ale obecně stresu nebo depresí mají svůj dost dobrý důvod (DDD). Nejsou žádným “zlem”, “nespravedlností” nebo “trestem” či “špatnou karmou”.
Když bychom například přišli domů a potkali vypálenou vesnici, domov, mrtvou ženu a děti. Není to “DDD” cítit hněv, zlost, smutek i nenávist k nepřátelům? Není přirozené cítit smutek nad ztrátou přítele? Není přirozené cítit rozhořčení nad evidentním projevem nespravedlnosti v jednání? Uvádím tyto “extrémní” případy jenom jako příklad toho, že neexistují z podstaty “negace” či “negativní energie” ve smyslu pociťované a prožívané například bolesti, hněvu apod. To je první krok k chceme-li “pozitivnímu” přijetí těchto tíživých emocí a prožitků obecně. Nejde o žádné “zlo”, ani “zlé síly či energie”, kterým se musíme vyhýbat a nebo, abychom byli ”duchovní”, je nemít. Musíme ale rozlišovat, že jednou věcí je plně cítit hněv, cítit nenávist, zlobu, nechutenství, apod. a zcela jinou věcí je jednat pod vlivem emoce hněvu, nenávisti, zloby či se nechat otravovat nechutenstvím.
Pokud chceme slyšet “autoritu”, viz výrok Ješui/Ježíše: “to, co do nás vchází nás neposkvrňuje, poskvrňuje nás pouze, co z nás vychází”. Jinými slovy, skutečnost, že můžeme pociťovat jakékoliv pocity, emoce, myšlenky, třeba hněv či zlost je jedna věc. Zcela ALE jinou věcí je být hněvivý a zlostný a tuto hněvivost či zlost projektovat svým myšlením, mluvením či jednáním na okolí k “uvolnění” od jejího “tíživého” napětí. Jiný jeho výrok říká: “ať nezapadá slunce nad vaším hněvem”. Jinými slovy i když pociťujeme hněv či zlost, nezapomínejme, že je zde “slunce” = vědomí samé tohoto hněvu či zlosti, a tedy že vědomí námi prožívaného hněvu či zlosti, NENÍ sama zlost či hněv, a proto nejsme nuceni jednat nevědomě a nesvobodně hněvivě a zlostně ve ztotožnění se s těmito emocemi – pokud to nebude naší svobodnou adekvátní volbou ve vědomém ztotožnění se s nimi jako projevy našeho vědomí jako takového. Je třeba ale vnitřně přejít od prožívání typu „já prožívám to či ono“, či „já jsem smutný, naštvaný, apod.“, k prožívání „tady je vědomí toho, či onoho“ například „je přítomno vědomí hněvu“ s přímým prožitkem, že vědomí například hněvu, či jakéhokoliv pocitu či emoce, není žádným hněvem, či jakýmkoliv pocitem či emocí, ale vědomím prožívání daných pocitů a emocí.
Tímto pochopením jednak nepotlačujeme naše prožívání a tedy to, co cítíme, ale současně tím, že si jsme plně vědomý tohoto prožívání – tedy jsme vědomím daného prožívání, tedy třeba vědomím prožívané zlosti, či vědomím prožívaného hněvu – a nikoliv zlostí či hněvem, tak se jednak přirozeně “osvobozujeme” od tohoto prožívání a současně jsme si jej plně vědomý, a tak můžeme nechávat zintenzivňovat a zesilovat či rozšiřovat rozsah daného vědomí – tedy vědomí daného prožívaného hněvu, zlosti, bolesti či jakéhokoliv prožitku a nechat se jím vést k širšímu vědomí – “léčení” toho, kam a na co tyto naše prožívané zkušenosti a prožitky poukazují, ať už hněvy, zlosti, či bolesti zkrátka všeho, co máme tendenci nazírat a prožívat jako “negativní”, “nežádoucí” či “nekomfortní” ve svém životě a prožívání.
Pokud připustíme skutečnost, že vše, co prožíváme a pociťujeme má vždy nějaký “DDD”, tedy i námi prožívané tzv. “negativní” prožitky, pak vězme, že právě tyto prožitky jsou našimi vnitřními “ukazateli” na oblasti našeho vědomí – obecně aspekty našeho života, kde nám chybí dostatek vědomí, a proto je duše nucená projevovat se těmito druhy prožívání a zakoušení.
Ano, ztotožnění se s námi prožívanými zkušenostmi bolesti, hněvu, nenávisti, žárlivosti, stresu či deprese a zákonitě tedy i s myšlenkovými strukturami s těmito emocemi a prožitky spojenými, je UTRPENÍ a NESVOBODA, spočívající v primární nesvobodě našeho vědomí a prožívání, které je v nich utopeno. Nicméně dle mého mínění “spirituální” či meditativní přístup nemůže – z principu spočívat v tom, abychom se od našich prožívaných emocí od-totožňovali tím, že se od nich budeme “rozlišovat” – tedy rozlišovat “sebe” jako jejich “nezaujatý” pozorovatel, který je tzv. “zpředmětňuje, tedy objektivizuje jako tzv. “negativní objekty” či “zlé síly nebo energie”, které nemůžeme chovat ani mít, pokud chceme být “duchovní” a “osvícení”. Co se tím vlastně “objektivizuje” a tedy “neguje” v naší zkušenosti? Není jím samo naše přímé subjektivní cítění? Tato snaha, byť je “na první pohled” “racionálně” vedena “dobrým úmyslem”, vede jenom k posilování základní nevědomosti v oblasti samotného vědomí až do mnohdy doslova a do písmene ke ztrátě vědomí těla jako takového z naší zkušenosti a tedy potlačení samotné základní kapacity-schopnosti vědomí-duše, kterou je CÍTĚNÍ samé, prvně vůbec cítění naší tělesnosti – kterou pak často cítíme jenom, když nás něco bolí a s tím současně i ke ztrátě obecně schopnosti skrze tělo – jako vnímající orgán samotného vědomí opravdu vnímat a cítit druhé a okolí.
Vše prožívané je vždy neoddělitelně spojené s prožívaným já, a to je vždy neoddělitelně spojené s tělem. Snaha rozlišit “sebe” od prožívaných zkušeností vede ke snaze necítit naším prožívaným-já (egem) naše tělo tím, že jej budeme pouze “vidět” či “pozorovat” jako neživý předmět. Tento přístup není míním autentickou duchovní cestou, ale spíše cestou potlačování života a jeho kapacity cítit.
K tomu, abychom se ztotožnili se samotným “ryzím” vědomím samým, není nutná nějaká “očista” ve smyslu “nemít” žádné “negativní emoce” a “všechny milovat”, ale očista – ve smyslu POKÁNÍ – tedy změny smýšlení a tím vnitřního nazírání a vnímání, což současně vede k rozpoznání a rozšíření vědomí samého.
K tomu, abychom se ztotožnili s “ryzím” vědomím samým, není nutné nějak přesáhnout náš emoční život nebo zbavit se nějakých typů emocí, které označujeme za “negativní” či dokonce za “ne-duchovní”. Není nutné se rozlišit od “negativních” emocí bolesti, smutku, hněvu, ale naopak plně rozpoznat, že samo plné vědomí prožívané zkušenosti, ať už jakkoliv “negativní” emoce či prožitku není z principu žádnou emocí, tedy hněvem či smutkem, ale jich prosté (je) cítící vědomí, které nám naopak umožňuje dané emoce a prožitky intenzivněji a hlouběji cítit a NAOPAK se s nimi VĚDOMĚ ztotožnit ze širšího cítícího vědomí a přímo je prožívat jako samo určité vědomí, na které poukazují. Současně samo cítící vědomí našeho prožívání zcela přirozeně “přesahuje” všechny jednotlivé uvědomované a pociťované emoce.
Je nutné ale rozlišovat dvě zcela různé skutečnosti. Jednou věcí je nevědomé ztotožnění se s našimi prožívanými zkušenostmi, ať už “pozitivními” či “negativními”, což vede například k trápení se bolestí, či trpění smutkem, či trpění depresí, nebo naopak k jednání v hněvu, chování ve zlosti, rozrušení, neklidu apod. v plném “ponoření” do našich emocí a myšlenek s tím spojených. Zcela jinou skutečností je ale naopak plně vědomé ztotožnění se s našimi prožívanými zkušenostmi jako se širším vědomím toho, co tyto prožívané zkušenosti zpřítomňují a komunikují v naší zkušenosti. Je to právě samo vědomí, které je svobodou jednak ve smyslu “svobody od” všeho, co prožíváme z pohledu afinity jako “nepříjemné”, ale současně i “svobodou ke” – tedy svobodou intenzivněji cítit a být si našeho prožívání více vědomý bez ztráty či pohlcení našeho vědomí v prožívaných emocích a myšlenkách.
Cítící vědomí samé není ničím z toho, co cítíme, pociťujeme či zakoušíme, přesto je to právě samo cítící vědomí, jež je zdrojem všeho, co cítíme, pociťujeme či zakoušíme. Jinými slovy cítit třeba nenávist, zlobu, hněv, NENÍ to samé jako být nenávistný, chovat se ve zlobě, či jednat pod vlivem hněvu, nenávisti či zloby. Míním, že v tomhle základním zkušenostním pochopení a s tím spojené kvalitativní rozlišování vědomí samého od všeho, co si uvědomujeme, spočívá celá otázka “jak přistupovat k našemu prožívání jako takovému”.
Snaha vybít zlobu tím, že něco rozmlátíme, nebo na někoho agresivně či podrážděně vyjedeme, nebo “hodíme nenávistný pohled” je projevem nedostatku vědomí, nedostatku inteligence, a předčasného napětí či tenze, stejně tak, když naše prožívání, které nazíráme jako “negativní”, objektivizujeme jako to, co nám činí druzí, a spojujeme to s “objekty” mimo nás samé. Jde jenom o nevědomé, nesvobodné “katarzní” vyplivnutí dané plně necítěné, neprožívané a nestrávené emoce.
Projevem zdravého života není emoční projevy okamžitě “spontánně” tedy vždy předčasně projevovat, podobně jako je potlačovat negováním, ale prvně a primárně je plně cítit celým svým vědomím těla jako celku, tedy je prvně cítit jako svůj stav sebe-prožívání svým cítícím vědomí a volit a jednat ze širšího prostoru vědomí, který se tak přirozeně odkrývá. Pouze volby a následné jednání či prožívání z tohoto širšího cítícího vědomí našich emocí může být skutečně svobodné, nad čímž “nezapadá ono slunce” a jež “nás” ani “druhé” neposkvrňuje.
Snaha pouze verbalizovat a přemýšlet o svých tíživých a bolestných emocích a pocitech a nabízet například řešení typu “mysli pozitivně”, podobně jako zcela volně dát naopak průchod našim citům a emocím, které nás napadnou, jak se často vydává za osvobozující “spontánní” chování a projev v nejrůznějších “skupinových seancích” je dle mého mínění pouze převlečenou recyklovanou snahou méně cítit. Mnohdy se “poznání sebe” vydává za “zkoumání” svých prožitků a schopnost povídat si o svých problémech a tížích, nicméně oba nevědomé přístupy, jak negování našeho prožívání předčasnou verbalizací a vypovídáním se z našich pocitů a stejně tak jednání a chování pod jejich vlivem, je ve skutečnosti dobře “schovaným” projevem jediného a to: STRACHU – strachu plně cítit, STRACHU z neznámého či nám „cizího“ prožívání a jeho intenzity. Jinými slovy bojíme se širšího a hlubšího vědomí nás samých, bojíme se, jaká to bizarnost, života samého.
Touto nevědomostí ale netrpí jenom aktuální psychologické new age přístupy k člověku, ale i k nám importovaná “spiritualita” jako je buddhismus a védantická jóga v nejrůznějších recyklacích. Buddhismus nás vybízí k přesažení či vyprázdnění naší mysli, zbavení se tzv. šesti jedů spojených vždy s určitým typem emočního prožívání a přitom historický člověk Gautama, od kterého vznikl vůbec pojem “buddhismus”, naopak učí stručně o univerzálním sou-CITU a nabádá nás, abychom byli cítícími bytostmi. Tím dle mého mínění neměl na mysli “vciťování” se do pocitu druhých, ale právě kultivaci sou-citu vědomí našeho prožívání sebe i druhých.
Chceme-li slyšet nějakou autoritu, tak sou-znící pochopení můžeme nalézt v učení tantry a jejím přístupu, zejména v učení Abhinavagupty o tzv. náladách božského vědomí (rasa), které jsou zdrojem a skutečným vědomím nejen estetických kvalit, které můžeme vnímat skrze různé formy umění, ale i v našich běžných emocích ve všech jejích tónech, od radosti, až po smutek, bolest, utrpení. Skrze naše vědomí těla jako celku tak můžeme zakoušené “nepříjemné prožívání” transformovat v trans-subjektivní prožitek samotného vědomí, který je podstatně “estetický”, například žádostivost a touhy do erotické nálady vědomí samého, smutek, depresi či utrpení ve stav citlivého chápajícího vědomí, zlobu a hněv v urputnost a intenzitu vědomí, únavu a stres “ze světa” v klid a mír vědomí, apod. Abhinavagupta hovoří o devíti základních rasách, trans-subjektivních kvalitách samotného vědomí, které tvoří základní substrát všech typů námi prožívaných emocí. Tomuto tématu se věnuji samostatně jinde.
“Rasa je (trans-subjektivní) zkušenost jako když vnímáme umění; Označuje samo pociťované zakoušení-prožívání. Proto to, co zveme rasa nespočívá a není umístěno v dané umělecké práci, ale ve vědomí vnímajícího a prožívajícího. Rasa neoznačuje běžné každodenní emoce jako jsou emoce lásky, radosti, utrpení, bolesti, hněvu, apod., ale jejich transformaci v trans-subjektivní “estetické” prožívání samotného vědomí. Transformace běžných emocí do estetických zkušeností samotného vědomí nastává, pokud se staneme bdělým vědomím těchto emocí z širšího prostoru našeho vědomí – v srdci. Tento vnitřní akt vědomí, v kterém si jsme vědomý vyvstávání našich běžných emocí jako je láska, utrpení, hněv jako pohybů (e-motion) samotného vědomí, je podstatou této transformace v estetické přímé prožívání “ryzího” vědomí samého v dané kvalitě. Tento způsob prožívání vyvstávajících emocí jako nálad-pohybů samotného vědomí a jako vyjádření jeho trans-subjektivních nálad je esence rasy.”
Sómadéva Vasudéva
“I stavy hněvu apod. v okamžiku jejich vyvstávání jsou ve stavu ryzího vědomí (nirvikalpa), tedy ryzí mocí božského vědomí. Je-li jejich pravá esence poznána, přinášejí vysvobození v životě.”
Abhinavagupta
- Soustředěním přímo na bezprostředně prožívanou bolest způsobenou probodnutím ostrým předmětem je dosaženo ryzího stavu Bhairavy (ztělesnění božského vědomí).
- Udržením vědomí prožívání bez náklonnosti či odporu při jakémkoliv stavu žádosti, touhy, hněvu, nenasytnosti, či jakéhokoliv mentálního bludu chtivosti či intoxikace, setrváváme ve skutečnosti, která je jejich základem.
- V prožívaných stavech jako jsou na počátku nebo na konci kýchnutí, v prožívaných stavech strachu nebo utrpení, při balancování na hraně propasti ve velké výšce, při útěku z bojiště, v okamžiku kuriózních či bizarních momentů, jsme blízko zkušenosti Brahman.
Vidžňána Bhairava, tantrický meditační manuál, stáří přes 2000 let.
Tyto poučky samozřejmě nejsou o tom vyhledávat tyto prožitky, ale o tom, jak nazírat a skutečně prožívat tyto intenzivní zkušenosti. Z principu není jakýkoliv typ prožívání, který by nám a priori bránil v prožívání naší duchovní podstaty, kterou je samo vědomí. Samo vědomí můžeme zakoušet v jeho různých náladách a tónech, ze kterých vyvstávají i naše emoční zkušenosti.
Meditativní způsob bytí není o dosahování nějakých speciálních stavů, či prožívání pouze pozitivních stavů a vyhýbání se či necítění jiných. Meditovat, tedy být vědomý, je primárně způsob života, ve kterém se snažíme věnovat svůj čas tomu, být si vědomý všeho, čeho si můžeme být vědomi v aktuálním prožívání sebe, světa i druhých přímým cítícím způsobem a jako přímé vyjádření trans-subjektivních kvalit – nálad (ras) samotného vědomí jako takového.
Jsem přesvědčen, že nikoho nedělá “duchovnějším” to, že o sobě prohlašuje, že nechová žádné “negativní emoce” jako nenávist, závist, zlobu, apod., a nebo že nikdy necítí bolest, smutek, apod. a že je nutné se od těchto “negativních” emocí nejprve “očistit”, abychom mohli zakoušet naší božskou podstatu. Míním, že opak je pravdou, abychom mohli skutečně autenticky prožívat vědomí a jeho nesčetné kvalitativní aspekty, tak bez prvotního cítění všeho, co prožíváme, ať už jako příjemné či nepříjemné ryze tělesným způsobem, nemůžeme ani prožívat nesčetné smyslové kvality vrozené samotnému vědomí včetně jeho blaženosti.
V této souvislosti se odkrývá praktická otázka, zda a jak je možné si vlastně “pomoci” a co je vlastně v takovém případě skutečnou pomocí v situaci, kdy prožíváme ony tíživé stavy zakoušení, ať už je nálepkujeme jako deprese, úzkosti, strachy a utrpení či bolest obecně?
Prvně vnitřním pochopením, že tyto prožitky a způsoby prožívání mají sami o sobě dost dobrý důvod a poukazují ve skutečnosti na ty problematické či necelistvé oblasti našeho života, které právě potřebují ono “léčení” a vyžadují naše vědomí. Snaha naše tíživé či nepříjemné prožívání potlačovat chemicky pomocí nejrůznějších psychiatrických návykových drog je projev zlé nevědomosti, která zabíjí lidské životy. Ve skutečnosti vznikající napětí nejsou uvolněna, ale pouze znecitlivěna a aktuálně potlačena pod prahem cítění, a ty nás pak ovlivňují jiným často horším způsobem a přinášejí často další vedlejší „zdravotní problémy“. Současně tyto látky přinášejí závislost se vším všudy včetně abstinenčních příznaků. Další nutné pochopení spočívá v tom, že ani není třeba jakkoliv naše tíže verbalizovat, popisovat a rozebírat s nějakým psycho -”terapeutem” a snažit se je “vysvětlit” či “pochopit”, ale že si zkrátka musíme ve svém životě dát čas na toto prožívání a aspekty našeho života, na které poukazují a plně je doslova a do písmene “obejmout” a učinit součástí našeho vědomí a tak nechat pozměnit i nás samé. To znamená změnit náš často navyklý zbrklý pře-citlivělý způsob reagování na vše, co cítíme, vše, co se nás jaksi dotkne a my to přijímáme jako “negativitu” či jako “nežádoucí” či “nechtěné” či jakkoliv “obtížné” reaktivním odmítavým způsobem a místo toho naopak plně přitakali svým vědomím danému prožívání, a to přímým celotělesným způsobem.
Kdykoliv pociťujeme nějakou bolest či to, co nazýváme stresem, úzkostí, či depresí, tak to vždy zakoušíme výhradně určitým tělesným způsobem. Snahou dané prožitky doslova a do písmene více cítit skrze vědomí těla jako celku, místo se od nich “”odtahovat”, se snahou je “necítit”, umožňuje doslova “odhalování” emocí a myšlenkových struktur, které vyústily v dané prožívání. Tak se otevíráme hlubšímu a širšímu prostoru kontextu našeho života, jeho oblastem a aspektům, kterým jsme dosud nevěnovali dostatek svého vědomí, ze kterého vyvstávají tyto naše příznaky, které k nim poukazují. Současně tím, že si dáme čas plně tyto “negativní” prožitky cítit svým tělem jako celkem, tedy být si jich více a více vědom, nikoliv méně, tak vyvstávající širší vědomí se stává samotným průvodcem – učitelem a zdrojem potřebných vhledů pro nás, které nám umožňují zvolit jiné vztahování v daných oblastech našeho života se současnou transformací vědomí.
Pokud opravdu existuje reálná pomoc druhým v těchto situacích, kdy tzv. říkáme, že je toho na nás moc a že naše tíže je nesnesitelná, tak je to plné přítomné bytí druhého člověka. Člověka, který druhého nesoudí, nehodnotí, neposuzuje, nerámcuje předem do určitého postoje či vztahu terapeut – klient, nepovzbuzuje druhého, aby “myslel pozitivně”, nenabízí mu “své” pohledy, ale plně s daným člověkem je “pouze” přítomen ve společném bytí. Přítomnost druhého zcela přirozeně zintenzivňuje naše vědomí sebe a těla a jenom svou bdělou přítomností nám pomáhá “nést” v tichu i naše tíživé prožívání. Je to podobně, jako když se dvě “nádoby” vyrovnávají ve společném prostoru. Čím více je přítomný člověk vědomý, tedy nakolik sám je usazen ve svém bytí a má schopnost vnitřního naslouchání druhým ve společném prostoru vědomí, a tak zintenzivnit vědomí, tím přirozeněji dojde k potřebné transformaci našeho prožívání skrze rozšíření našeho vědomí. To je i skutečná role tzv. “průvodců” v životě či na cestě, kteří působí podobně jako “porodní báby” při procesu rození toho, co naše tíže a bolest nese. Bohužel právě tato nutná vnitřní schopnost hlubokého intenzivního vědomého naslouchání skrze vlastní bytí spolu s bytím druhého je znalostí a kapacitou, tedy umem dnes málo známým a kultivovaným. Jeho nedostatkem vesměs trpí všechny klasické nabízené formy psychoterapií obecně. V tichém naslouchacím cítícím vědomí s druhými přirozeně vznikají podmínky pro potřebný posun ve vědomí a transformaci našeho prožívání. A to skrze zákonitost, kterou vyjadřoval i Ješua/Ježíš: “Kde se dva sejdou, tam já (kterým je vědomí samo) je uprostřed i kolem nich”. Právě samo toto vědomí je tím, co přináší možnost proměny našeho prožívání a veškeré léčení a celistvění duše.
Být s druhými při zábavě a sdílet s nimi příjemné prožitky je jednou věcí, být s druhými i v případě tíživých či bolestných obdobích a sdílet v tichu s nimi jejich kvalitu prožívaného vědomí, je autentickým projevem Lásky k bližnímu ve smyslu bytí s druhými v “dobrém i zlém”.