Slovo “cítění” je slovesem, tedy to, co je míněno slovem “cítění” je něčím co aktivně provádíme – děláme.
Kdybychom necítili prsty své vlastní ruky, nemohli bychom v nich ani cítit žádný předmět či tělo, natož to, jak ono cítí tento dotek.
Pokud nedokážeme cítit určitou část svého těla, pak nedokážeme ani skrze ni cítit žádné další tělo, či cokoliv jiného.
Pokud nedokážeme cítit své tělo jako celek, tak ani nemůžeme cítit další jiná těla jako celek.
Cítění není něčím uzavřeným ve fyzické kůži těla.
Proč?
Přece i při pohledu z dálky na určitý předmět bez přímého fyzického doteku – dokážeme současně cítit i to jaké by to bylo se jej dotknout, přestože jej vidíme z dálky, můžeme cítit jeho povrchovou texturu, materiální hustotu, i zvuky, které dokáže vydávat
Naše cítící tělo jako celek má charakter POLE.
Je prostorovým polem-tělem našeho cítícího vědomí.
Jeho prostřednictvím, můžeme cítit prostory za námi, pod námi, kolem nás ne-méně než ty co máme přímo před očima.
Jeho prostřednictvím můžeme cítit přítomnost objektů kolem nás
Podobně jako nevidomý, který cítí cestu prostorem.
Jehož viděním je cítící zrak.
CÍTĚNÍ je aktivitou – činěním vědomí samého, proto “ryzí vědomí” je primárně CÍTÍCÍ VĚDOMÍ. Neexistuje “vědomí” a pak “cit” jako různé věci, proto jedním ze sanskrtských slov pro samo vědomí, je doslova a do písmene slovo “CIT”.
Tzv. “mít nějaký pocit” a CÍTIT ve výše uvedeném smyslu jsou dvě zcela různé skutečnosti.