Člověk není bytostí tvořenou “fyzickým tělem” a “myslí”, ale je duší, která se projevuje jako tělo-mysl a prožívané události ve světě. Naše duše není nějakým od-těleným “duchem”, ale je naopak samým tělem – tělem cítícího dýchajícího vědomí, kterým jsme, v kterém vše v nitru i kolem nás prožíváme, jsme si vědomí.
Duše je sama naším pravým – z podstaty nesmrtelným vědomě se proměňujícím tělem – dýchajícím sféricky-prostorovým cítícím vědomím.
Od tohoto hlubšího pochopení a vnímání nás dělí nevědomost spočívající v přesvědčení, že “duše” a “tělo” jsou dvě protikladné oddělené a oddělitelné skutečnosti. Tělo chápeme ve své nevědomosti jako vně viděné “fyzické tělo” a vůči tomu smýšlíme, že “duše” musí být něčím “mimo ně” či v jiné “úrovni”. Přitom své tělesné bytí každý prožíváme ryze subjektivním cítícím způsobem – nikoliv “viděním” nebo “myšlením”.
Duše, kterou je samo vědomí – vědomí jako takové – nikoliv “naše” vědomí patřící nějakému “já”, má své vlastní vrozené tělesné subjektivní kvality-podoby-povahy-nálady, které stále hledají své vyjádření skrze naše tělesné prožívání a vnímání. Hranice našeho skutečného těla jsou hranicí rozsahu a hloubky vědomí, kterým jsme, a které vědomě ztělesňujeme.
Duše není tedy něco abstraktního či “netělesného” nebo “mimo tělo” či “od-tělesného” nebo “transcendujícího” tento svět a tělo, ale je naopak naším vlastním vědomím (nikoliv ve smyslu patřící nějakému “sebe si vědomému já”), ale ve smyslu vědomí, kterým jako celek jsme a jehož vnitřní kvality zpřítomňujeme.
V samotném vědomí spočívají jeho vrozené-vlastní trans-subjektivní sensuální kvality-významy, tvořené vnitřními intenzitami vědomí samého, které hledají svá tvůrčí vyjádření jako prožívané zkušenosti mysli a těla i celého světa, ve kterém žijeme.
Tyto trans-subjektivní sensuální kvality vědomí nejsou ale emocemi, které prožíváme nebo tělesnými pocity, které “máme” a cítíme někde v těle, ale přímo prožívané trans – subjektivní kvality samotného svobodného vědomí jako takového. Tyto trans-subjektivní prožitky vědomí-duše jsou podobny „vodě“ v které je rozpuštěna určitá „barva“ – jde stále o „vodu“ (vědomí samo) prožívané v určité celo-tělesném „zabarvení“ konkrétní kvalitě-náladě-tonalitě-intenzitě.
Tyto vrozené kvality vědomí jsou podobny metafyzickým tónům či zabarvením či postojům-záměrům-náladám-významům duše, které tvoří nejvnitřnější významovou a smyslovou proto-sféru temné metafyzické dělohy veškerého bytí a jeho forem.
Abychom vůbec mohli začít pociťovat tuto sféru primárního vnímání a její trans-subjektivní kvality vědomí – musíme vůbec připustit, že tato sféra trans-subjektivního prožívání je primární skutečností vědomí a jeho sensuálního vnitřního vnímání.
Tyto subjektivní kvality duše můžeme pociťovat například v tónu-zabarvení hlasu druhých, pokud jejich hlasu plně nasloucháme – a nikoliv “je” ve smyslu nějaké představy druhých, kterou si v mysli vytváříme a skrze kterou je pouze “slyšíme”.
Tyto tónové kvality duše vychází z celkového subjektivního sebe – prožívání – stavu duše jako takové prostupující naším tělem, řečí i jednáním. Zabarvují celou naší žitou zkušenost jako celek, tedy jak prožíváme sebe, druhé i svět.