Jednou z centrálních žitých otázek pro nás samé a všechny naše vztahy s druhými, je otázka, co je to vlastně ona LÁSKA, která se tak často opěvuje. Nehledáme přeci všichni to, co se obecně zve láskou?
Možná otázka zní praktičtěji tak, jak se naučit plně CÍTIT a ZTOTOŽNIT SE s druhými bez ztráty našeho vlastního pocitu sebe?
Jak můžeme SOUZNÍT (REZONOVAT) s různými aspekty naší duše či duše druhých, aniž bychom byli doslova chyceni ve fixovaných pocitech nás samých, fixovaných pocitech druhých a fixovaných pocitech našich vztahů s druhými?
LÁSKA jako MOC cítícího vědomí a citového ztotožnění je branou do nebe – neomezené EXPANZE identity a vědomí i do pekla – omezujícího pohlcení vědomí ve fixních identitách – fixních zkušenostech sebe i druhých.
LÁSKA je tak žitou otázkou i odpovědí.
MILOVAT je prvně sloveso, které vyjadřujeme ve větě “Miluji tě.” Nicméně i toto slovo je nejasné v tom smyslu, co jim můžeme skutečně mínit v různých kontextech a vztazích.
Věta “Miluji tě.”, může říkat “toužím po tobě”, “zamiloval jsem se do tebe”, “cítím s tebou unikátní spojení”, apod. Nicméně všechny tyto cítěné významy povstávají s přímo prožívané zkušenosti lásky jako pocitu.
Tento pocit je jistě něco překrásného a oblažujícího, něco co bychom měli kultivovat ve všech našich vztazích, ať už mezi milenci, mužem a ženou, přáteli, rodiči a dětmi, učiteli a studenty.
Nicméně v každodenním vztahování platí více skutky-činy než slova a pocity a ještě hlubší význam slova MILOVAT jako slovesa je něco co skutečně ČINÍME.
Vyjádřit momentální nebo dlouhodobě cítěné pocity lásky k někomu slovy “miluji tě”, je jednou věcí, MILOVAT někoho, je opět jinou věcí – vyžadující CÍTĚNÍ druhých a nikoliv svých vlastních pocitů (ať už lásky či nenávisti). Vyžaduje zaměření našeho cítícího vědomí na druhého člověka a nikoliv na naše pocity.
Pocity je něco co “máme” či “sdílíme”, ale cítit a milovat jsou primárně slovesa vyjadřující aktivitu našeho cítícího vědomí.
Je jisté, že jako lidé zakoušíme ty nejintenzivnější projevy lásky k druhým bytostem, ať už partnerům, milencům, dětem, rodičům, bratrům, sestrám, přátelům, zvířatům i jiným bytostem či učitelům, ALE jsme často současně neschopni aktuálně CÍTIT jeden druhého, vzájemně se dotýkat duší.
Jako lidé cítíme “lásku” jeden k druhému, případně se “milujeme”, ale často bez vzájemného milování v tomto smyslu – jeho základní esenci. Z velké části je tomu proto, že stále podléháme přesvědčení, že láska je pocit, který cítíme či zakoušíme a tedy máme.
LÁSKA je ve své esenci CÍTĚNÍ vědomí. Je způsobem cítění druhých, který nám umožňuje druhé plně vnímat a přijímat ve své duši a stejně tak nás samé přímo vnímat a cítit v těle – duši druhých bytostí.
Skutečně MILOVAT někoho neznamená chovat city či pocity k němu, ale skutečně jej CÍTIT – otevřít své tělesné smysly natolik, abychom cítili jeho duši ve své.