Obecná nemoc člověka současného globalizujícího digitalizujícího se světa spočívá v nedostatku kontaktu, doteku a spojení se svou duší.
Centrum-těžiště duše v člověku, kterou je cítící pole vědomí sebe a těla jako celku, se nachází hluboko v cítěné niternosti spodní části trupu, v místě, které je v Japonsku známé jako HARA, či v tantře jako KHANDA/KUNDA.
Tato obecně rozšířená sociální a vztahová nemoc se projevuje jako nedostatek či necítění hlubokého vnitřního kontaktu s námi samými a s druhými – ztrátou kontaktu a spojení, které může být z principu navozeno pouze z tohoto spirituálního a fyzického centra gravitace naší duše.
Oddělenost, ztráta kontaktu, či nespočívání v tomto centru, pak vede k tomu, že člověk zakouší toto centrum pouze jako “černou díru” v dolní části trupu, která jej přivádí do nejrůznějších stavů depresí střídaných obdobími “zaměstnávání se” tématy hlavy a hrudi. Dolní část těla pak takový člověk cítí nanejvýš během sexuálního vzrušení, jinak nikoliv.
Všechny nejrůznější stavy depresí nejsou ničím jiným, než nedostatečnou schopností či kapacitou aktivně nechat “stlačit” své vědomí do vnitřních duševních hlubin dolní části těla a níže.
Obnovením, či naučením se této kapacity či UMU se nejen znovu-spojujeme s hlubinami své vlastní duše a naším spirituálním centrem, ale učíme se zároveň i navazovat skutečný spirituální kontakt s druhými z těchto hlubin duše a tohoto centra, a tak zakoušet skutečnou INTIMITU duše.
Jsem přesvědčen, že toto je ve skutečnosti esencí, kterou všichni lidé hledají pod nánosem svých všemožných interpretací spirituálních i světských cílů. Ano, je to takto prosté, člověče!
Lidé se často chovají ostýchavě až podezřívavě vůči skutečným “mystikům” či lidem, kteří spočívají v hlubokém vnitřním naslouchání či naslouchajícím vědomí, usazeni ve svém centru HARA.
Je to z toho prostého důvodu, že i v tichu cítíme, jak se dotýkají tito lidé naší duše, což je zdrojem pociťovaných vnitřních “rozpaků”. Je to také zčásti dáno vlivem naší nezralé společnosti, ve které je kontakt či intimita duší běžně akceptována pouze mezi milenci, partnery, manžely, či ve formálním vztahu, například mezi učitelem a studentem. Dosud jsme ani jako jednotlivci, ani jako společnost nepřekonali své “spirituální rozpaky” z dotýkání se druhých naší duší a svolení k dotyku druhými v naší duši.
Dotyk duše esenciálně znamená navázat s druhými lidmi vnitřní NASLOUCHACÍ KONTAKT, a nikoliv jej nahrazovat či substituovat mluveným slovem, nebo pouhou fyzickou intimitou.
Bohužel žijeme v nezralé společnosti, která zná pouze dvě roviny vztahování se k druhým lidem, a aplikuje je i na způsob, jak druhým projevovat lásku: buď skrze řeč – rozhovor nebo sex – fyzický dotek.
KONTAKT, SPOJENÍ duší a MILOVÁNÍ jejich těl je tím, co přináší skutečnou spirituální INTIMITU nás samých ve spojeních s druhými. Právě tento druh vztahování mezi lidmi na úrovni duší je třeba zbavit intelektuálních a morálních tabu. Je MEDICÍNOU pro dnešního člověka.