Etymologický základ slova „meditace“ – „med“ je indoevropského původu a vyjadřuje smysl-význam „zaujetí vhodného – správného či patřičného postoje“. Současně nacházíme mnohá příbuzná slova souznící s kořenem „med“ v nejstarších jazycích, například v sanskrtu jako midiur (soudit, odhadnout), v avestě slovo vi-mad označuje lékaře či léčitele a řecké slovo medomai znamená být si vědomý, přemýšlet o něčem, které je současně příbuzné se slovem medein (vládnout).
Samo slovo „meditace“, jak jej dnes používáme, pochází z latiny, kde ve svém původním významu znamená přijmout ten správný postoj, tedy kontemplovat, hluboce rozjímat – myslet. NIKOLIV však myslet v našem dnešním obecně vnímaném slova smyslu, jako myslet o něčem „z hlavy“ z pozice určitého „myslitele“ „o“, pomocí verbalizace myšlenek, ale MYSLET ve smyslu „kontemplovat nad“ či „roz-jímat nad“ ve smyslu meditativního – tichého naslouchání celým bytím stále probíhající základní aktivitě vědomí – myšlení ve smyslu tichého řečení vnitřního slova (Logos), vyvěrajícího z primárního mateřského vědomí všeho, co je a může být (Noos), které nás i vše, co existuje, aktuálně či potenciálně, od věčnosti vyslovuje a zpřítomňuje v by-tí. Právě skrze toto vědomí můžeme poznávat – tedy kontemplovat – meditovat – myslet dané poznávané věci z pohledu jejich bytí jako takového.
Hluboké tiché naslouchání tomuto „vnitřnímu Slovu“ zpřítomňující naše bytí i bytí věcí vnímaných, je meditací. To je i původní význam slova „myslet“ a „myšlení“ – NEJDE o rozumování ve smyslu řetězení myšlenek o něčem, tedy jak již dnes chápeme v omezeném a zúženém vědomí samo „myšlení“, ale o meditativní způsob myšlení vycházející z vnitřního naslouchání tělesným vědomím jako celkem, nikoliv z analyticko-syntetizujících duševních abstrakcí prováděných „mozkem“.
V řečtině základ „medon“ znamená „vládce“ – tedy jde o „naslouchání vládci“ – tedy božskému logu – slovu, jež je u Boha a jež jest Bůh. Bůh nikoliv jako nějaká všemocná „bytost“ či „byt“, který nám vládne podobně jako nějaký „monarcha“, ale jako univerzální vědomí všeho, co je a může být, myslí – doslova vyslovuje a řečí všechno bytí, aktuální i potenciální včetně nás samých ve svém projevení, tedy „myslí“ svou řečí – svým Slovem. Tím doslova a do písmene vědomí samo skutečně „vládne“ ve smyslu udržuje vše ve svém stále se aktualizujícím bytí.
Latinské „mederi“ znamená „léčit“, tedy léčit duši nasloucháním slova. Odtud medikus – lékař. Jinými slovy meditace je přirozený vrozený způsob univerzálního samo-léčení.
Příbuzné slovo „mediace“ znamená „zprostředkování“.
Co meditace – jako způsob bytí – zprostředkovává?
Způsob našeho bytí, tedy to, jak se přímo prožíváme a vnímáme. Tedy to, kým ve své širší potenciální podstatě jsme, kým se skutečně stáváme v našem aktuálním bytí a prožívání sebe, druhých i světa kolem nás.
Příbuzným základem ze staroslovanských jazyků je „med“ = sladký nektar včel. I dření skutečné meditace je „sladký“ nektar jako vitální esence meditativně proměněného vědomého života. Ve východních duchovních směrech se zve tato inherentní kvalita samotného vědomí cit-ánanda, doslova vědomě pociťovaná blaženost či radostnost.
Obecně tedy slovo „meditace“ se svými dalšími etymologickými souzvuky vyjadřuje způsob bytí jako kontinuální vnitřní učení se – vzdělávání skrze naslouchání tichého božského slova, které současně léčí a zprostředkovává nám spojení s naším božstvím v jeho nejrůznějších aspektech a zkušenostech.
Z východních pojmů jógy a tantry slovu „meditace“ nejlépe odpovídají pojmy dhjána, sádhana, samádhi, samavéša.
Z toho je zřejmé, že meditace ve svém původním významu rozhodně nespočívá v určité vnější aktivitě, které se věnujeme pouze v určitém vyhrazeném čase ve smyslu soustředění z jednoho stavu do jiného stavu jako aktivitě určitého našeho já, které provádí něco jako „meditaci“, ale že jde spíše o způsob celého našeho bytí, tedy tichou vnitřní aktivitu celé naší duše – neboli vědomí, kterou lze ve své základní charakteristice zvát tichých celotělesným nasloucháním zpřítomňujícímu se bytí, kterým jsme, kterým se stáváme a skrze které poznáváme druhé i svět.
Tento způsob bytí nás spojuje s našim vnitřním božstvím nás samých i věcí uvědomovaných, zcelistvuje a přirozeně „léčí“ – ve smyslu harmonizuje tam, kde je třeba a co je třeba.
Meditační způsob bytí – meditace je současně o rozvinuté kapacitě – schopnosti vycentrování celého svého bytí v jeho středu a současně zdroji. Tento integrální střed je pociťován jako silové těžiště-centrum vědomí v dolní části podbřišku označovaný v taoismu jako tanden či tantien. Meditace není jenom o zaměření našeho vědomí, ale primárně o usazení – tedy těžišti našeho vědomí sebe.
Meditace je tím, co nám zprostředkovává (je médiem) prožívání bytí v našem vrozeném božství, univerzálním vědomí všeho, co je a může být, jež je Srdcem všeho.
Hesychasté (mystický mnišský řád, který se plně oddal tiché kontemplaci na řecké hoře Athos) hovořili o meditaci jako o „nechání se nést do svatého středu“, kde je „pupeční šňůra“ spojovala se svatým slovem – duší. I to je pěkné metaforické vyjádření základní podstaty kontemplace či meditace.
Pokud základním sdělením slova meditace je „zaujetí toho správného postoje“ – pak se můžeme ptát k čemu? V čem tedy spočívá meditace v oné schopnosti zaujetí správného postoje a postoje k čemu? Co ve skutečnosti opravdu „máme“? O čem ve skutečnosti můžeme jediném říci, že „máme“? Vše, co zakoušíme a prožíváme, vždy zakoušíme v nějaké době či čase, nikoliv ve smyslu „v kolik hodin“, ale v určitém stavu sebe-prožívání. Každý přítomný okamžik není bodem na lineární přímce, ale každý přítomný okamžik má zejména svůj vlastní vnější prostor – rozepnutí vědomí, tedy prostorovou dimenzi a současně má svou hloubku prožívání určující náš prožívaný přítomný okamžik z kvalitativního pohledu – tedy časovou dimenzi.
Není tedy meditace zejména o našem vztahu – případně změně našeho vztahu a postoje k prožívanému času? Času ve smyslu kvality prožívání přítomného okamžiku? Když se zamyslíme, co skutečně máme na „dřeni svého bytí“, je to čas a způsob jeho prožívání – čemu věnujeme svůj čas a tedy své vědomí, pozornost a vitalitu? Zde spočívá primární možnost volby a skutečné autentické svobody.
Pak se jeví jako zásadní podívat se na svůj vztah k tomu základnímu aspektu naší zkušenosti a života, na náš vztah k času samotnému, jeho prožívání. Jak žiji svůj čas? Žiji jej jako opravdu „svůj“ plně vědomě, a to každým okamžikem – okamžik po okamžiku?
Věnujeme svůj čas pouze tomu, co si právě uvědomujeme, co prožíváme, co se nás dotkne, zaujme, co nás napadne, co přijde, tedy pouze našim prožívaným zkušenostem a myšlenkám o nich, a tak přecházíme z jednoho vjemu na druhý, nebo naopak věnujeme čas výhradně vědomí svého prožívání jako celku, tedy nejen sebe a těla jako celku, ale skrze ně i vše, co si uvědomujeme a zakoušíme? Tedy skutečně můžeme říci, že „meditujeme“?
Meditace je tak v úzkém vztahu s tím, jaký máme vztah k našemu žitému času. Buď jej věnujeme primárně vědomí našeho prožívání jako celku s tím, abychom byli více vědomý toho, kým jsme, jak jsme a kým se stáváme, a tak více cítili a byli si více vědomý zakoušených věcí a zkušeností, cítili jejich skutečný smysl ve vztahu k našemu bytí, nebo svůj čas věnujeme pouze aktuálně prožívaným našim myšlenkám, emocím, pocitům a aktivitám? V této základní změně ve vztahu k času vidím podstatu toho, co chápu jako meditaci či meditativní způsob bytí.
Meditace není o útěku ze života do nějakých vnitřních stavů, ani pasivním přístupem k životu – naopak, jde míním teprve o skutečně plný vstup do života – jeho esence jako takové, jež může jedině připravit podmínky pro naplnění našich nejvnitřnějších potenciálů a smyslů našeho bytí a zprostředkovat smyslem naplňující prožívání našeho života jako celku z jeho širšího vědomí soupodstatného s vědomím všeho co je, či tzv. „božským“ univerzálním vědomím.
Současně byla meditace – tedy vědomý způsob bytí i základním přístupem k životu všech zakladatelů duchovních systémů, náboženských soustav (Ježíš, Buddha a další) či šamanů původních tzv. „přírodních kultur“. Rozvinuté a kultivované umění meditace je branou k poznání všech „mystérií“ vědomí a bytí, jejichž je člověk účasten a podílí se na nich.
Meditační způsob bytí přesahuje aktuální formy – těla, v kterých se naše duše nachází. Tato vnitřní schopnost a kapacita, je-li probuzena a rozvinuta, s námi setrvává i při opuštění aktuální fyzické části těla.
Osobně jsem přesvědčen, že se jedná ve skutečnosti o nejdůležitější „know-how“, které jediné člověku může pomoci dosáhnout svého lidství ve své spirituální podstatě, stát se v pravdě člověkem, kterým se nestáváme jenom tím, že se zde narodíme, ale tím, že jeho bytí naplníme v našem unikátním individuálním případě – inkarnaci – ztělesnění.
Míním současně, že změna myšlení ve smyslu meditativního způsobu bytí a vztahování k druhým, k myšleným věcem a skutečnostem a s tím spojená radikální změna našeho vztahu k samotnému času, jak jej žijeme, u dostatečného počtu vědomých lidí, může jedině připravit potřebný prostor pro naplnění nejhlubších kolektivních snů lidstva o svobodné společnosti tvořené svobodnými lidmi s možnostmi neomezeného tvůrčího rozvoje a naplnění svých unikátních individuálních potenciálů v životě.