V současné době – zejména mezi mladými „ekonomicky“ aktivními lidmi – jejichž obecným symptomem je zcela ne-ekonomické chování v tom nejhlubším slova smyslu, je populární a takřka oblíbený nový koncept: “syndrom vyhoření”.
V kontaktu s lidmi, kteří o tom hovoří a skrze jejich slova jsem zjistil, se popisuje určitý konkrétně individuálně vnitřně prožívaný stav, který má určité symptomy, které lze verbalizovat jako pocity “osamění”, “opuštění”, “vyprahlosti”, “ztrátou pevné půdy pod nohama”, “nedostatek prostoru k nadechnutí” doprovázené otázkami “nevím kdo jsem”, “nevím kam patřím”, “nevím co je smysl mé cesty” s nutkáním z tohoto svého vnitřně prožívaného stavu “prázdnoty” nějak “uniknout” “odletět”, „nadchnout se něčím či pro něco jiné“ apod.
Míním, že to, co zveme “syndrom vyhoření”, je logickým následkem dnes nejčastěji žitého způsobu bytí, který je ve svém základním taktu střídáním dvou stavů: “aktivity“, což je vždy určité vztahování se a „odpočinku” od „aktivity“, které je charakterizováno „stažením se z tohoto vztahu“ doslova „odstřižením“ a to ve spojení s naší identitou – pocitem sebe.
V pozadí je základní nevědomost v otázce “identity”, ve které ztotožňujeme sebe nikoliv se svým bytím, ale se svými aktivitami a děláním. V rámci toho podléháme cyklu střídání dělání (často vášnivému a manickému) spojeného s naším určitým pocitem sebe, který je současně neukotven, neuzemněn v našem bytí jak celku – což jenom odděluje dále takové já od našeho bytí, ať je jeho počáteční “vášeň” či “entusiasmus” motivující nás do daných aktivit jakýkoliv. A následném čase ne-dělání či “klidu”, kdy se naopak oddělíme od všech aktivit a od vztahování s tím, že “odpočíváme” věnujeme se “sobě”. Místo ale abychom skutečně dokázali jenom být, často i tento čas často zaplňujeme aktivitami v tzv. “zábavě”, rozptýlení”, apod. abychom zaplnili vzniklou “prázdnotu”.
Kdykoliv je motivací do našich aktivit v životě pouhá emoce, či vášeň, ať už jakkoliv silná – je to jenom emoce, či pocit a ten je vždy prchavý a přelétavý.
Při ztotožnění se svým egem a jeho omezenými zájmy-vášněmi-nadšením-aktivitami, ve kterých naplňujeme své pocity existence na úkor vědomí našeho bytí jako celku, nebo pokud naopak žijeme svůj život na úkor svých „vášní“ ve prospěch nějakých představ, myšlenek, nebo pro životy jiných, nás postupně vede k základními “rytmu” života ve střídání módu zaneprázdnění se děláním či za(v)městnáním se aktivitami, abychom se zase po “vyčerpání” zaneprázdnili pasivním odpočinkem – charakterizovaným přerušením veškerého vztahování a defakto eskapismem od daného já spojeného s našimi aktivitami.
Jako základní problém vidím v nedostatku meditativního či chceme-li vědomého života bez znalosti vnitřních umů spočívající například v tom, kdykoliv ze své vůle přesunout těžiště svého vědomí a dechu a spočívat současně jak v prostoru vně, tak v nitru – aby nedocházelo k tomu – jak je běžné, že buď vydáváme pozornost omezeným a bodovým způsobem vně sebe do nějaké činnosti a tak se postupně „odstřiháváme“ od svého širšího vědomí až natolik, že se plně ztotožníme s odděleným odstřiženém vyhořelým já – které by nejradši „nebylo“, či někam „odletělo“, nebo se někam „ztratilo“, či „zalezlo nejlépe zpět mamce do břicha“, které se opravdu cítí jako cizinec ve svém těle, ve svém životě, odděleno od lidí.
Základem vědomého života je vědomě modulovat své celkové prožívání a usazení ve vědomí. Všechny doprovodné emoční symptomy tzv. “syndromu vyhoření” nejsou ničím jiným, než projevem nedostatku vrozené inteligence spočívající ve schopnosti naslouchat řeči bytí a být v souladu s ní v našem individuálním případě a životě. Všechny naše verbalizované prožitky typu, že “máme depresi”, “cítíme se vyhořelý”, či že nemáme “dostatek prostoru” pro svůj život nejsou jenom metaforami, ale přímo symptomatickými projevy nedostatku přirozených umů duše-vědomí, jak rozšířit svůj vnitřní prostor a prohloubit sestupný dech vědomí (deprese), usadit se ve zdroji trávicího ohně naší životní zkušenosti a rozhojnit jeho plamen (vyhoření), či rozšířit svůj dýchající životní prostor vědomí skrze oblast hrudi, apod.
Právě dlouhodobé vydávání pozornosti vně mimo naše vlastní bytí a kořeny vede k tomu, že je nutná nakonec DEPRESSE – tedy sestup našeho vědomí do základu svého bytí – na „dno“ našeho bytí – jenom to je přirozená způsob a tedy i léčba všech tzv. stavů, které nazýváme „depresivní“. Teprve po usazení v kořenech našeho bytí můžeme opět tvořit, vzdělávat se a růst bez ztráty kontaktu se svými kořeny. Proto je základem opravdového Zdraví schopnost-umění přirozeně spočívat v širším poli vědomí zahrnujíc jak naše tělo z nitra, tak prostor kolem nás jako celek a tělo jako celek přímo prožívat jako volnou dýchající sférickou membránu – tělo vědomí (ono naše tolik hledané „matčino lůnu“) spojují prostor vnitru a vně. Zdravým stavem našeho těla je vědomí obou proudů vědomí, jak vzestupného, tak sestupného (jehož nedostatečné vědomí vede k depresím) v jediném poli cítícího vědomí, ať si jsme současně vědomí čehokoliv vně i v nitru, jsme činní nebo v klidu, sedíme, ležíme, či stojíme, nebo se pohybujeme.
Zcela přirozeným vnitřním know-how – způsobem vědomého bytí je schopnost pohybovat svým spodním těžištěm mezi centry vědomí (Hlava-Hruď-Bruch) pomocí vědomého dýchání SKRZE svalové soustavy hrudi a podbříšku a celým tělem. Přesunutím našeho těžiště vědomí do centra v Bruchu (hara/kunda/živa) se přirozeně okamžitě usazujeme v prostoru metafyzického Ticha bez hluku myšlenek a emocí. A skrze toto centrum si můžeme osvojit i schopnost sestoupit svým vědomím přes svůj metafyzický kořen-pramen (silový bod v perineu zahrnující celé nohy) do nejzazší temné dimenze ryzích intenzit potenciálního vědomí a vstoupit kdykoliv ze své vůle do těchto stavů vědomí jako svého přímo prožívaného bytí.
To se v tantře označuje jako „uctívání Matky/Bohyně/Lůna“ temného-černého potenciálu vše zahrnující niternosti ve které spočívá veškeré bytí ve stavu svých ryzích intenzit vědomí odkud nejen naše ale i těla druhých bytostí a věcí jsou neustále aktualizovány a zpřítomňovány. Vnější nejbližší zevní metaforou zde na zemi všem na očím je „plod v lůně matky“.
K těmto cyklům “vyhořívání” o různé intenzitě ale dochází stále dokud prostě nepochopíme plně do morku kosti, že základem je, abychom prvně žili vědomé náš běžný života to znamená byli velmi RADIKÁLNÍ = věnovali výhradně celý svůj čas vědomí našeho celotělesného prožívání jako celku, tedy našemu bytí – jako takovému okamžik po okamžiku, ať už si uvědomujeme současně cokoliv, v běžných činnostech, vztahování i bez a neprojektovali svůj “pocit existence” do vášní a aktivit spojených čistě s naším egem a jeho zájmy a aktivitami plynoucím z necítění našeho skutečného bytí a neslyšení jeho duše.
Pokud omezujeme náš život pouze na tento aspekt naší zkušenosti bez jeho ukotvení v celkovém našem bytí zákonitě podléháme “vášním”, “depresím”, “úzkostem” a “strachům” které často ani „nemáme čas“ cítit, neboť se raději „zaneprázdníme“ aktivitami místo abychom je cítili jako vnitřní reč ne-souladu mezi naším autentickým bytím – jeho řečí a naší lepší či spíše menší schopnosti jeho překladu v naší každodenní bezsprostřední žité zkušenosti života jako celku.
Symbolickou řečí hovoří i samotný název “syndrom vyhoření” pro danou sadu příznaků. I tento název, který vznikl ryze “mentální cestou” – o-nálepkováním či nedostatečným promeditováním nese symptomy toho, že sám je součástí tohoto “syndromu”, který popisuje.
Co nám jeho slova říkají? “Vy-hoření”, tedy stav změny z hoření do ne-hoření skrze “nitro”-”podstatu” (vy-) samotného “hoření“ jako takového. Současně slovo “hoření” je spojeno s ohněm, transfomační silou vědomí.
Pokud ale přijmeme skutečnost, že naší podstatou je duše a nikoliv “mysl” a “tělo”, jak nás hypnotyzuje psychologie a současný “mindset”, tak víme, že duše má v sobě vícero základních kvalit, nejen kvality “Ohně”, ale také “Země” (usazenosti a základu), “Vody”(plynulosti), “Éteru”(vzdušnosti) a “Prostoru”(prostorovosti). O jaké kvality jde? O vnitřní kvality samotného vědomí, kterým jsme a pokud nám chybí dostatek prostorovosti vědomí, jeho dechu-vitality, stálosti či uzemnění v našem bytí, je nepochybné, že sama “vášnivost” či “zapálení”, či jakékoliv “emoční” hnutí od duše odděleného já (ega) je vždy předurčeno k “vy-hoření” a je projevem našeho neautentického života a projevem ne-svobodné vůle.
Skutečné Zdraví, tedy harmonie spočívá v harmonii všech základních aspektů naší duše a jejího těla – těla vědomí. Nemáme-li dostatek prostoru (samo vědomí jako takové) a jeho vyživujícího dechu-vitality usazené (element Země) v plynulém vědomí našeho bytí pro náš vnitřní oheň – tak nám neslouží, ale škodí.
Vytvářet současně z každého nedostatečně promeditovaného prožívání, které hned “nálepkujeme” a vebralizujeme abychom jej mohli z “hlavy” řešit, objektivizovat a psychologizovat, je nejen “předčasnou ejakulací” ale míním ještě hlubším symptomem nevědomosti naší doby, než je celé “vyhoření”.
Pouze způsobem bytí ve kterém stále okamžik po okamžiku prohlubujeme své vědomí smutku, bolesti, deprese, strachu, radosti, či láska, či jakýchkoliv pocitů a emocí celým prostorem těla, se můžeme naučit skutečně opět slyšet a poslouchat svou vlastní duši, její primární řeč bytí, která nám samým promlouvá právě skrze naše vlastní prožívání sebe, druhých i světa.
Více se souvislostem vědomí a našeho duševního prožívání věnuji v článku Duševní náladovost jako projev dynamiky prostorů vědomí.