Jednou z oblastí a dokonce profesí, která se snaží poznat, popisovat či dokonce léčit lidskou “psychiku”, nebo se přímo snaží stavět do role autorit, která o ostatních lidech (nevzdělaných v daném konceptuálním prostoru znalostí) ví více, než oni sami a dokonce ve svých konceptuálních rámcích se snaží lidské prožívání či chování “psychologizovat” či dokonce patologizovat (psychiatrie), je současná “objektivistická” psychologie a z ní plynoucí nejrůznější tzv. psychoterapeutické školy. Jednou z reakcí na tento stav vycházející z materialistického pohledu na člověka, byl vznik proudu tzv. transpersonální psychologie, u jehož zrodu stál významný psychiatr českého původu S. Grof.
Současně s tím stoupá zájem laické veřejnosti o nejrůznější “také” psychoterapie „šmrncnuté“ spiritualitou či “esoterikou” nabízené na stále rostoucím “trhu s duchovnem, sebe-rozvojem a terapiemi”. Proč tomu tak je když tu máme už jednu vědeckou autoritu na duševní zdraví? Jenom konkurence na trhu?
Co je všem těmto doslova “psycho(!) – logiím (řečem)”, tedy současné psychologii vlastní a společné?
Středem zájmu většiny psychoterapeutických škol je zejména mentální-rozumové rozebírání zkušenosti klienta, jak o ní přemýšlí, jak na ní reaguje s tím, že se mu snaží nabídnout jiný pohled a možnost změnit své chování podle určitého koncepčního rámce daného přístupu, případně se předepíší psychiatrické drogy k násilné změně prožívání a chování. Výsledkem takové terapie může být někdy skutečně opravdový “psycho”-život se všemi svými negativními důsledky na kvalitu života, což mnozí uživatele psychiatrických drog jistě potvrdí.
V případě “esoterických” terapií navíc ještě přistupují koncepty “energie” mnohdy tzv. negativní a pozitivní, “regrese do minulých životů”, konstelace, apod. a ještě více “přiostřují zápletku” s “terapiemi”.
Co ale zcela paradoxně současné psychologii zejména chybí?
Pochopení skutečné podstaty člověka, kterou je vědomí jako takové, které není vymezitelné na jakoukoliv zkušenost, pocit, nebo prožitek, který máme, nebo zakoušíme, nebo o kterém můžeme přemýšlet, ale tím, co všechny naše zkušenosti, identity, myšlenky, emoce, druhé cítí a je si jich vědomé. O této nutnosti zcela změnit vědecké paradigma hovoří například právě bývalý psychiatr českého původu, Stanislav Grof a další.
Tímto prvotním cítícím polem vědomí je to, co zveme duší, řecky psyché, která je současně dechem cítícího vědomí který nás spojuje v celém prostoru vědomí se vším co je a může být, s věcmi, druhými lidmi, společností, s prostředím, kde žijeme.
V gnostických textech, textech mystiků a nakonec i v bibli čteme, že Bůh vdechl prvotnímu člověku život, tedy, že naší podstatou je dech – duše.
Samotný pojem psyche pocházející od řeckého myslitele Hérakleita jím bych chápán jako dech nesoucí schopnost vnímat, se schopností citlivosti, tedy cítit – pociťovat.
Psyche-logos bychom mohli přeložit doslova jako řeč duše. Vidíme, že dřívější Evropská kultura měla zcela jiné pojetí lidské podstaty i člověka samého. Proto míním, že skutečná autentická “psychologie” by se měla zaměřit na řeč duše, tedy na to, jak samo vědomí a jeho v něm spočívající nesčetné kvality – duše se překládají a manifestují v naše prožívané zkušenosti skrze dech a nikoliv pouze na prožívané zkušenosti a jejich psychologizující rozbor.
Znalost a pochopení dechu vědomí jako základní substanciality vědomí-duše skrze kterou jsme spojení se vším co je a může být, zůstalo ve východních naukách tantry, jógy nebo čhi-kungu, apod., které hovoří a učí o éterické – vzdušné kvalitě vědomí v podobě životního dechu či síly (ať už to nazývají různými slovy: prána, ki, čhi), který tvoří neviditelnou ale pociťovatelnou proměnlivou esenci veškerého prožívání a života, která udržuje vše živé, vše živé zpřítomňuje a ztělesňuje, je proto právem nazývaná životní silou, či vitalitou jako takovou.
Naše primární vědomí prožívání je spojeno s neviditelným všeprostupujícím éterem, který obklopuje, prostupuje i naplňuje věci a těla v prostoru. Tato éterická-vitalizující kvalita vědomí je esencí duše, dechu i vzduchu. V tradičních východních naukách zvaná prána šakti.
Proto – z principu nelze míním duši člověka omezit, popisovat či modelovat do nějakého zkušenostního objektu či předmětu “vědeckého” poznání v podobě “mysli”, která je závislá na “mozku”,a z něj pak přistupovat k člověku a jeho dynamice života.
Nazírání člověka jako bytosti složené z “mysli” a “fyzického těla”, kde chybí sama duše, není míním nejlepší výchozí rámec pro nazírání lidské duše. Právě tento postoj ale aktuálně psychologie zaujímá a to včetně jejích nejrůznějších terapií. Není spíše ona “mysl” a “fyzické tělo” vnějším projevem – tváří duše?
Proto – z principu nelze dle mého mínění dospět k nějakému skutečnému vhledu do lidské duše, její vnitřní dynamiky, ať už vlastní, nebo druhých nějakou podobou oficiálního psychologického či psychoterapeutického vzdělání, které nereflektuje zkušenostní metafyziku vědomí, jako podstaty bytí člověka i všeho co jest, tedy toho, co zveme duší.
Proč?
Protože pokud prvně sami nerozšíříme a neprohloubíme vlastní celotělesné dýchající vědomí nás samých a druhých, které je kapacitou těla vědomí-duše chápaného jako dýchající cítící tělo či pránické tělo, nemůžeme nejen rozpoznat duši jako základ naší zkušenosti a prožívání, ale ani prožívat své tělo-tělesnost jako cítící nástroj duše k poznávání, dotýkání a spojování s dušemi druhých. Tuto základní kapacitu – schopnosti naší duše nemůže – z principu nahradit žádné formální ať už oficiální, nebo alternativní psychologické či psychoterapeutické vzdělání.
Proč je procitnutí našeho dýchajícího těla duše tak důležité?
Protože teprve skrze různé směry a toky dechu vědomí (tzv. práná nádí), které tvoří naše dýchající (pránické) tělo vědomí získáváme současně skrze ně přímou – před-smyslovou citlivost a schopnost například cítit atmosféru či cítit kvalitu duševního prostoru kolem nás a současně v tomto prostoru přímo cítit různé toky vitality-dechu procházející námi samými i mezi námi a druhými lidmi a věcmi kolem nás.
Tyto “větry” dechu a vitality o různé kvalitě vědomí nás mohou například k někomu přitahovat, od někoho naopak odtahovat. Mohou nás samé usazovat, unavovat, nebo naopak nás doslova “vezmou pryč”, apod. Jsou i tím, co umožňují naší duši v podobě dechu vstoupit do těla druhých i věcí kolem nás, nebo naopak nechat něčí duši či dech vstoupit do našeho těla, apod. Tyto “větry” spojují lidské bytosti do nejrůznějších vztahových diád, stojí i za sexuálními vztahy a obecně za každým vztahováním naší duše.
Jsou to právě tyto neviditelné “větry” – toky všeprostupující vitality dechu vědomí, které nás v našem životě často jako stéblo ve větru táhnou tam či onam, tam i zpět, a to ryze “tělesným způsobem” apod. Jen málo je však rozpoznáváme jako pohyby naší vlastní duše a jejího životního dechu, který nese všechny naše zkušenosti a prožívání i naše tělo prostorem.
Povahy vztahů k čemukoliv, k druhým, k aktivitám, které provádíme mají primárně povahu dynamiky těchto pohybů neviditelného dechu vitality naší duše. Povaha našeho života i duše je ryze vztahová a živá – dýchající.
Někdy cítíme, že náš nějaký vztah, ať už k právě prováděné aktivitě, nebo vztahování s konkrétním člověkem doslova svým tahem “vysává”, či “pohlcuje”, ať již se jedná o jakoukoliv součást naší prožívané každodenní zkušenosti, vztahové dynamiky s druhými lidmi, nebo jakoukoliv aktivitu či jednotlivou zkušenost našeho prožívání. Často takový vz-tah skončí až naprostým vyhořením do úplného “vyšťavení” v naprostém pohlcení a ztrátě svého širšího já natolik, že už to nelze kompenzovat ani vystřídáním za čas odpočinku či zábavou na kterou už není sil, a tak typickou byť NE-přirozenou reakci bývá naprostý opak – snaha stáhnout se zase k sobě a to stažení se ze všech forem vztahování, tzv. odříznutí od světa, ať už skrze okamžitý “spánek vyčerpáním”, podobu “nemoci”, drogy, nebo prostě jakéhokoliv “retreatu”, třeba i pomocí meditačního semináře, nebo cesty kolem světa, nebo prostě NE-komunikací s okolím, tzv. “odstříhnutím” od všeho vz – tahového. Často to bývá jediná reaktivní reakce na tyto stavy vyhoření a únavy z pohlcení vědomí v našich vztazích.
Možná nám jenom chybí vnitřní pochopení, že se nemusíme nechat jakoukoliv aktivitou, či zkušenosti, nebo vztahem, vtáhnout a nechat se tzv. “vysát” (s tím se v new age esoterických kruzích objevil koncept “energetických upírů”), ani vyčerpat a pak si stěžovat na vše mimo nás, práci, druhé s tím, že “ta práce mě úplně vysála”, či “mě s ním ta komunikace úplně unavila”, apod. Tento přístup jenom oddaluje skutečně uspokojivého řešení primární aktivity našeho bytí jakou je vztahování se jako takové, ať už k aktivitám, které provádíme, k druhým, k věcem a ke světu a celému našemu životu obecně – právě skrze nehmotnou živou vitalitu dechu vědomí naší duše.
To vyžaduje osvojení si ryze praktické zkušenostní psyche-ologii, která rozvíjí primární kapacitu naší duše kterou je dýchající – cítící vědomí. Skrze věnování času vědomí prožívání našeho dechu jako celku se můžeme naučit své vědomí v podobě jeho dechu a vitality harmonicky nechávat vtahovat do aktivit i druhých a opět nadechovat a absorbovat samo vědomí prožívané aktivity, či vztahu.
Pokud ALE k nějaké aktivitě, či osobě ve vztahu zaujímáme fixní – limitní postoj svého sebe-prožívání, pak nás zákonitě taková činnost nebo komunikace s druhým vlivem našeho způsobu vztahování bude přinášet ono pociťování “vysávání energie”, až do “velké únavy”, až “vyhoření”, neboť prostě tah dané aktivity nebo druhé bytosti tak jako tak působí na naší duši a skrze tělo na naše celkové prožívání a tento nesoulad s udržovaným mentálním já a jeho hranicemi přináší jenom “vyčerpávání” vitality vědomí – našeho životního dechu, který pak chybí.
Ve skutečnosti stačí, jenom vnitřní schopnost trvale měnit hranice své prožívané identity v souladu s prožíváním nás samých, druhých a všeho, co si právě uvědomujeme s tím, že necháváme své vědomí volně jako dech vstupovat do prostoru našich aktivit či vztahů, které naše vědomí pohlcují a současným nádechem vědomí našeho prožívání jako celku, tedy všeho co zakoušíme v nitru a vně zpět do svého nitra a doslova znovu absorbovat vše, co prožíváme jako novou vitalitu a pochopení.
Na vině nejsou ani aktivity, ani druzí, že se nějak cítíme, nebo se nějak prožíváme při našem vztahování se k nim, ale nedostatek vědomí vnitřní dynamiky proudů vědomí tvořící naše živé vztahové tělo duše. Projekce našich dostatečně necítěných pocitů a neztráveného prožívání je příčinou mnoha našich obtíží, nemocí a nezdravých vztahů.
Míním, že skutečný klíč ke Zdravému životu v pravém slova smyslu v jeho celistvosti, který zahrnuje nikoliv “mysl” a “fyzické tělo”, ale naší duši a její živé tělo tvořené dechem není ani současná psychologie, ani nejrůznější psychoterapeutické školy, ale starobylé umění dechu – um dechu vědomí (PRÁNAJÁM), chápané jako umění “ekonomického” způsobu bytí – dýchání samotné vitality vědomí během veškerého našeho vztahování, ať už jsme činní, nebo komunikujeme s druhými, třeba i v jakémkoliv terapeutickém kontextu – což je svým způsobem každý opravdový autentický dialog s druhými, nebo máme výhradní možnost – pouzu věnovat čas výhradně samotnému meditačnímu vědomí dechu jako celku (pránájámě) a být bezčasím životem svobodné duše – psyché.
Míním, že všechny psychoterapeutické metody, které se snaží “pomáhat”, ať už v individuálním kontextu, nebo ve vztazích skrze sdílenou verbalizaci pocitů, povídání si o nich, či naopak různé kurzy “sebe-rozvoje”, zaměřující se zejména na “kontrolované” navozování určitých doteků a prožitků se vzájemným sdílením si, co cítíme a kde jsou “naše” “hranice”, jsou bez schopnosti primární psyche-terapeutické kapacity přímo cítit celkovou atmosféru – náladu a stav tělesné přítomnosti druhé bytosti a aktivně jí vtáhnout – nadechnout jí celým tělem jako určitý tah a kvalitu vědomí a absorbovat jí svým tělem, zcela IMPOTENTNÍ.
Současně jenom oddalují a prohlubují navyklý nevědomý způsob bytí, kvůli kterému se pak družíme v podobných kruzích nekončícího “sebe-rozvoje” či hedonického způsobu kontrolovaného prožívání, které prohlubuje jenom naší sensuální, sexuální a smyslovou citovou frustraci.
Málo si uvědomujeme, že součástí tohoto nevědomého způsobu života, který pak “potřebuje” různé “odborníky” psychology, psychoterapeuty či mentory “sebe-rozvojů” jsou i sami právě tyto přístupy a pohledy na člověka a jeho duši, kterou redukují více či méně zřetelně člověka jako duši a její živé tělo na “mysl” – mentální já, zdravé ego a soustavu mentalizujících pouček podle druhu té či oné “školy” či “směru”. Každý kdo nabízí jakoukoliv formu psychoterapie, ale současně není schopen přímo nadechovat své vědomí prožívání bytí druhého a cítit to, jak se druhý prožívá ve svém těle, není schopen plně porozumět jeho citům, stavům duše a proto ani nabídnout skutečnou pomoc.
Míním, že skutečná autentická psyché-ologie by měla být primárně postavená na kultivaci vědomí celo-tělesného prožívání a jeho povrchu jako dýchajícího cítícího orgánu jako prostředku pro skutečnou empatickou a současně trans-formativní rezonanci s bytím druhých a jejich prožíváním, ať už v přímém fyzickém kontaktu, nebo „na dálku“. Ve skutečnosti je to právě ona nevyčerpatelná vitalita neomezeného vše prostupujícího éteru dechu vědomí, s kterou jsme spojeni skrze naše nejvnitřnější vědomí pociťovaného dechu, jež je uprostřed – mezi i kolem každého vztahu dvou bytostí, která je skutečným prostředkem každé psyché-terapie i přirozeným “psyche-terapeutem”.
Věnováním našeho času našemu celkovému vědomí všech našich vztahů, ať už k nám samým, k tělesnému bytí, k druhým, ke světu, k tomu co je, co přichází v jediném poli nezaměřeného vědomí, kde tyto vztahy naší duše přímo prožíváme a dýcháme jako toky vitality éteru vědomí v kterém spočíváme si dopřáváme čas přirozené vše harmonizující psyché-terapie, která je současně zcela zdarma.