Dech a dýchání

Co můžeme říci o dechu a fyzickém dýchání, kterým dýcháme kyslík, tedy aerobním dýchání? Když zemřeme, toto dýchání ustane. Když jsme činní nebo-li v pohybu, aerobní dýchání se zrychluje. Když jsme unavení či ospalí, dýchání se zpomaluje. Hluboké nadechnutí nám pomáhá zvýšit bdělost a osvěžit se. Fyzické zdraví se spojuje s tímto aerobním dýcháním. Pro zdraví se doporučují tzv. aerobní aktivity, při kterých se více přivádí kyslík do krevního oběhu. Je skutečně otázkou, zda to je nutně “zdravé”, když se tím současně zrychlují všechny metabolické procesy – tedy “rychleji” tělo stárne a současně se doporučují tzv. ”anti-oxidanty”? Tuto otázku nyní nechme stranou.

Jinými slovy vnější aerobní dýchání, můžeme ovlivňovat jeho zpomalením, zrychlením, prohloubením, zastavením, atd. To vše sekundárně nějakým způsobem přirozeně proměňuje naše následné prožívání.

Nicméně míním, že snaha manipulovat s tímto zevním aerobním procesem, ať už v podobě různých “dechových cvičení”, rádoby “pránájámy”, s ucpáváním nosních dírek, nebo například různé metody zrychleného dýchání v různých rytmech jako je například “holotropní dýchání” apod., mohou sice dočasně přinést nejrůznější pozitivní do-časné změny, ale stále se jedná o “umělé” metody, zaměřené na ovládání a manipulaci s vnější podobou dýchacího – aerobního procesu a jako takové nejsou skutečně tím, jak je chápáno umění vědomého dýchání (pránájáma) v józe vědomí či tantře. 

Abhinavagupta, tantrický mistr uvádí, že snaha vůlí ovládat vnější dechový cyklus je projevem násilí k životu. Jiný můj učitel Nitjánanda říkal, že tyto vnější jógické pránájámy a skrze ně dosahovaná “sámádhi” jsou podobny cirkusovému představení. Cítím to stejně. Dnes se bohužel v jógických kurzech a seminářích učí pránájáma jako právě toto “ovládání dechu” či jako “energetické prodýchávání”.

Současné dnešní vynucované zakrývání úst a nosu a tedy roušek je opět jistou podobou vnější manipulace s našim vnějším aerobním dýcháním, tedy také z principu nezdravý postup. 

Tantra i jiné duchovní filozofie hovoří o éterické – vzdušné – vitalizující kvalitě samotného vědomí, která se nazývá životním dechem (v různých tradicích jako prána, čchi, ki, živa, reiki). Nejde ale o nějakou podobu “energie”, jak se dnes často používá, ale o kvalitu – vitalitu samotného vědomí jako takového – o DECH vědomí. Proto také skrze dech a dýchání, jeho celotělesné pociťování, můžeme nejen poznat vědomí jako náš skutečný dech, ale skutečně opravdu začít svobodně dýchat – dýchat samo vědomí.

Jinými slovy, mimo vnější aerobní dýchání za účelem dýchání kyslíku nebo-li fyzické dýchání, existuje ještě “vnitřní” či spíše anaerobní (bez pohybu vzduchu) dýchání – dýchání samotným vědomím – dýchání duše, které je projevem vědomého dýchajícího těla (pránické dimenze těla vědomí). Toto dýchání, ač neviditelné, je o to více skutečnější a základem vitality i pro náš fyzický aerobní dech, jeho rytmus a kvalitu.

A právě toto naše vnitřní či anaerobní dýchání, které je zdrojem i toho, jak prožíváme vnější aerobní cyklus NEMŮŽE, být z principu omezeno jakoukoliv rouškou na obličeji, neboť je rozprostřeno či lépe je prováděno celým tělem – přesněji vědomím těla jako celku. Dýchajícím orgánem nejsou plíce a nos, ale celé z nitra cítěné tělo jako celek.

Vnějším odrazem tohoto vnitřního dýchání je pak aerobní dýchání, které není prováděno primárně svaly hlavy a hrudi, ale pouze pohybem svalů podbříšku, které současně vytváří jakýsi podtlak, který vyvolává stažení bránice směrem dolů a to opět podtlak v hrudníku – v plicích, které natáhnou či vymění jenom minimální potřebný sloupec vzduchu skrze hlavu, tedy nos, aniž bychom musel zapojovat svaly hrudi nebo hlavy a byli omezeni jenom na “dýchání do roušky a z roušky”.

Medicína nám tvrdí, že dýchání je autonomní projev dýchacích orgánů fyzického těla, plic a bránice. 

Co když ale dýcháme my sami – jsme to my, kdo dýcháme jako duše (cítící vědomí), a to skrze tělo jako celek?

Nepodílí se na dýchání v zásadě všechny svaly těla, každá buňka, každý doslova atom těla se svými centry v břiše, hrudi a hlavě? 

Právě této zkušenosti dechu života nás tantra učí. Skutečné metody pránájámy nespočívají v ovládání dechu za účelem “utišení mysli”, či k dosažení “energetizace” za účelem “probuzení” vědomí, ale v osvojení si kapacity dýchání vědomí skrze vědomí pociťovaného dýchání celým tělem, všemi jeho oblastmi a směry jako prostory vědomí a vědomé řízení toků – pohybů dechu vědomí v nitru i kolem našeho těla.

Základním klíčem je zintenzivnění vědomí prožívaného dýchání skrze procítění svalových soustav podílejících se na dýchání, zejména v dolní části břicha a okamžiky po nádechu a výdechu, ve kterých vstupujeme a procitáme do samotného nádechu a výdechu vědomí. Tím se vnější – aerobní dechový cyklus natolik zpomalí, že časové mezery mezi jednotlivými pociťovanými impulsy k nádechu a výdechu se oddálí až do “rozpuštění” ve svobodném dýchání celotělesným povrchem jako volnou dýchající membránou spojující – dýchající prostor vně i v nitru. 

Jak přejít k přímému prožívání druhého typu anaerobního dechu vědomí (pránickému dýchání), svobodného dechu naší duše, tedy dýchání samotného vědomí?

Vědomí vlastní vitality (prána) může být zintenzivněna v naší zkušenosti či se s její kvalitou můžeme sjednotit skrze prodloužení – prohloubení – zpomalení – utišení vědomí celo-tělesně pociťovaného dechu jako celku s jeho středem usazeným v těžišti v dolní části břicha (hara/živa) až do bodu přirozené zástavy vnějšího aerobního dechu (kévala sahadža kumbhaka). Zdůrazňuji, že se nejedná o prohloubení zevního dechu, ani o snahu vnější dýchací proces násilím zastavovat či zadržovat.

K procitnutí tohoto dávno zapomenutého vnitřnímu umu, který se nepřerušovanou vytrvalou praxí stává přirozeným způsobem bytí-dýchání, nám později, při trvalém věnování času vědomí celotělesného prožívání dechu, stačí plné celotělesné prožití jedinného cyklu impulsu k nádechu a výdechu vyvstávající hluboko v oblasti dolní části trupu ve spojení s celým cítěným tělem jako povrchem vědomí, což obnovuje spočívání v éteru vitality – dechu vědomí a usazení v jeho neomezeném poli vědomí. 

V meditaci, kterou nazývám pránájáma, či prostě vědomí dechu, nejde tedy o nějaké “prodýchávání” za cílem “načerpání” “energie”, uklidnění mysli nebo obecně cvičení, které by se provádělo jenom v určitém vyhrazeném čase a pozici, jak je často v omezeném pojetí chápáno, ale je způsobem či uměním bytí jako samo dýchající vědomí či vědomé dýchající tělo, ať již jsme v klidu, nebo činní, s druhými nebo sami.

Vědomé dýchání je o věnování svého žitého času rozšíření či prohloubení našeho dýchacího prostoru vědomí, v kterém spočíváme a ve kterém se učíme volnému pohybu centra tohoto dýchajícího prostoru skrze vědomí svalů hlavy, hrudi a břicha.

O čem je sama “pránájáma”, či přesněji “pránájám”, říká samo toto původní sanskrtské slovo: “práná – já – m”, tedy jde o “sjednocení s pránou jako svým tělem”, jinými slovy je uměním vedoucím k přímé zkušenosti vědomí v jeho aspektu vše prostupujícího éteru vitality. Teprve získáním této schopnosti se nám otevírá možnost skutečně vědomého dýchání, kterým je spočívání v cítícím dýchajícím vědomí, které vyplňuje a prostupuje prostor vně i v nitru našich těl i tělech věcí a bytosti kolem nás.

Umění vědomého dýchání

“Zavři oči a pociťuj ve svém nitru zdroj síly, ze které povstává tvé dýchání a život. Některým z vás se to povede napoprvé, některým to bude trvat déle. Když ucítíš tento zdroj ve svém nitru, pociťuj jeho sílu proudit vně skrze celé tvé fyzické bytí, skrze prsty na rukou i na nohou, skrze všechny póry svého těla, všemi směry, neomezené nebem nad, zemí pod, zahrnující nejzazší dálavy vesmíru.”

SETH, Jane Roberts (Seth Speaks)

Dýchání samotným vědomím je celotělesné. Základní klíč k jeho procitnutí spočívá v udržování vědomí prožívání těla jako celku a dýchání skrze ně.

Zintenzivněním vědomí našeho tělesného povrchu jako celku, jak jej cítíme “z nitra”, dospíváme k jeho přímé zkušenosti jako propustné dýchající membrány, naplněné vnitřním prostorem vědomí v nitru, jež je současně obklopena vnějším prostorem vědomí. Zkušenost lze metaforicky přirovnat k přímému prožitku tělesnosti “medúzy ve vodě” či “buňky v mezibuněčném prostoru”.

Zaměření na vědomí celotělesně pociťovaného vjemu dýchání je nezbytným “klíčem” k přechodu k dýchání samotného vědomí bez pohybu vnějšího dýchacího cyklu.

Dalším klíčem k procitnutí či vstoupení do ryze vnitřního dýchání – dýchání vědomím – je pauza či doba přechodu mezi pociťovaným impulsem k aerobnímu nádechu a výdechu. “Pauza” či “mezera” mezi pociťovaným impulsem k nádechu a výdechem může být natolik prodloužena udržováním vědomí celotělesně pociťovaného dýchání, že se otevře vstup do vnitřního cyklu anaerobního dýchání vědomí, který probíhá právě v této “mezeře” mezi jednotlivými cykly fyzického aerobního dýchání zcela nezávisle na něm. To při prodloužené meditaci vede zcela přirozeně k naprosté zástavě vnějšího aerobního dýchání (kévala sahadža kumbhaka). Současně zástava dechu nám umožňuje jeho prodloužení jako dechu vědomí.

Možná přesněji lze říci, že interval mezi oběma impulsy k aerobnímu nádechu a výdechu se natolik prodlouží a současně oba impulsy se transformují v plynulé rozšiřování vnějšího prostoru vědomí a současně prohlubování vnitřního prostoru v jediném plynulém toku vědomého dechu vědomí, proudící celým naším tělem v nitru i vně, že je vnější potřeba dýchání zcela rozpuštěna v oceánu vědomí. Slovy starobylých tanter, jogín tak doslova “rozpustil” čas a jeho vliv. 

Okamžik zastavení pociťovaného pohybu nádechu můžeme prodloužit a procítit do nádechu samotným vědomím a stejně tak okamžik zastavení pociťovaného pohybu dechu po výdechu můžeme prodloužit a procítit do výdechu vědomím samým. Skutečné dýchání je dýchání vědomím, skrze které dochází zcela přirozeně k prodloužení doby mezi cykly fyzického dechu až k přirozené zástavě (kévala kumbhaka), a to díky prohloubení prostoru dýchajícího vědomí mezi jednotlivými cykly fyzického aerobního dechu. 

Když jsem poprvé dospěl k těmto zkušenostem prohloubení prostoru dýchajícího vědomí asi před deseti lety, kdy mi ustal aerobní dech zcela i na několik hodin v kuse a současně se mi nafouklo břicho vědomím a pránou, skrze kterou jsem se spojil s vnitřně prožívaným prostorem kolem mě jako samo vědomí ve své éteričnosti, nenalezl jsem pro své zkušenosti odpovědi v tehdejším informačním kontextu, ve kterém jsem se pohyboval. 

Jediným vodítkem mi tehdy byly zkušenosti indického siddhy Nitjánandy (http://www.nityanandatradition.org/lineage/krutina.html), se kterým jsem se setkal v prostoru “mezi životy”. On sám byl ztělesněním této praxe vnitřního dýchání, byť si myslím, že se víc orientoval na oblasti vědomí v hlavě a hrudi. Skutečnost, že mě autoři zmiňovaného webu přidali na své stránky do “duchovní linie” tohoto indického siddhy, byla jejich vlastní iniciativa, které jsem nebránil. Současně ale dodávám, že nejsem členem ani představitelem nebo učitelem této duchovní tradice – byť její kořeny znám a byl jsem určitou dobu v přímém i písemném styku s jejími některými v současné době působícími učiteli. Současně jsem se s tímto siddhou setkal v jiných životech (více se o tom zmiňuji ve svém životopise), a je pouze jedním z mých učitelů.

Podle mého mínění, ke snížení potřeby vnějšího dechu dochází zcela přirozeně v důsledku prohloubení prostoru dýchajícího vědomí, kdy právě vědomí je zdrojem i vzduchu. Můžeme říci, že čím více rozšiřujeme náš prostor dýchajícího vědomí, tím méně jsme závislí na vnějším aerobním dechu. 

Samo zpomalení, prohloubení a usazení centra pociťovaného aerobního dýchání v dolní části trupu, odkud samotný proces dýchání vyvstává současně s udržováním celotělesného vědomí je klíčem ke vstupu do ryze anaerobního duchovního dýchání celým tělem-vědomím.

Rozšířením našeho aerobního dýchání, které je prováděno primárně centrem hlavy a hrudí o jeho celotělesné pociťování se svým středem v naší duševní niternosti v oblasti podbříšku, dosáhneme zcela přirozeně mnoha zdravých přínosů, jak v oblasti spirituální (rozšíření našeho vědomí), duševní získání možnosti proměňovat své celkové sebe-prožívání jako tělo jako celek), tak zdravotní (snížená potřeba vnějšího dýchání, skrz rozšíření kapacity dýchání celým povrchem těla). A to, ať máme roušku či nemáme – ta nám nemůže v tomto DÝCHÁNÍ ublížit.

Esence vědomého dýchání 

Udržuj trvale vědomí svého dýchání jako celku skrze celotělesné vědomí a dýchej samo vědomí.

Pociťuj napětí k nádechu jako plynulé nadechování – sálání vědomí prostoru kolem tebe.

Pociťuj napětí k výdechu jako sestupný pohyb vědomí tvým nitrem.

Dýchej vědomí prostoru vnitřního i vnějšího a zprostředkuj tak svému vědomí více dýchajícího prostoru, abys strávil – absorboval to, co prožíváš a zakoušíš.