Jak náboženství, tak současná věda udržují přesvědčení, že každá akce či čin je zapříčiněný specifickou bytostí, entitou či aktérem. Náboženství nás přesvědčuje, že tím “prvotním hybatelem” či “prvotní příčinou” je Bůh. Věda přisuzuje příčinnou schopnost všem věcem – a také chová přesvědčení v “prvotní příčinu” v podobě tzv. “velkého třesku”. 

Dle mého mínění taková primitivní přesvědčení zcela pomíjejí otázku “co je příčinou?” či příčinností takové “prvotní příčiny”, ať už ji nazýváme “Bůh”, “velký třesk” nebo dnes aktuálně “kvantové pole”. 

Ve skutečnosti stačí jednoduché zamyšlení a zjistíme, že samotný koncept “prvotní příčiny” je kontradikcí samotné příčinnosti či kauzality. Jinými slovy kauzální princip tvrdící nám, že neexistuje akce či událost, která by neměla svou “příčinu” či “aktéra”, je zcela “na vodě”. Přesto jej jako lidé akceptujeme zcela bez dotazování ve svých životech, vztazích a nazírání reality!

Proč? 

Není to proto, že sami slepě akceptujeme přesvědčení, že my sami jsme autonomní iniciátoři či aktéři nebo vlastnící “svých” činů a akcí? 

Nechováme společně s tím i přesvědčení, že tato moc-schopnost iniciovat akce, tedy konat – dělat – jednat, je to, co nám dává “svobodnou vůli”? 

Míním, že obě tato přesvědčení, víra v kauzalitu a její ztotožňování se “svobodnou vůlí”, jsou zásadně FALEŠNÁ. Dokonce jsou, míním, NEBEZPEČNÁ a DESTRUKTIVNÍ individuálně i kolektivně, neboť jdou ruku v ruce s přesvědčením, že zlé věci či zlé činy ve světě jsou způsobeny akty či konspiracemi zlých či špatných lidí či bytostí. Spolu s tím pak vyvstávají nevědomé otázky, proč “Bůh” umožňuje tyto hrozné věci, aby se děly ve světě, či morální a teologické otázky – proč vůbec existuje ve světě “zlo” apod.

Přitom odpověď na tuto otázku je jednoduchá: to, co nazýváme “zlem” bude existovat pouze tak dlouho, dokud v ně jako “objektivní skutečnost” budeme věřit. A věřit v něj budeme, dokud budeme chovat základní přesvědčení, že jakákoliv akce, událost, čin či zkušenost je nezbytně zapříčiněna či způsobena nějakým nezávislým aktérem – příčinou. 

S tímto základním přesvědčením jde ruku v ruce další otázka – otázka “co můžeme dělat?”, abychom změnili svět, či jej učinili lepším místem pro život – ať už alespoň pro nás samé. Tato nevědomá otázka může mít mnoho odpovědí, ale tyto všechny odpovědi nedotazují základní přesvědčení za nimi: přesvědčení, že akce je něco “vykonávaného” či “uděláno” nezávislým aktérem – příčinou. Zde, míním, nejlepší věcí, kterou můžeme udělat je: NIC. Tím nemyslím být pasivní spíše než aktivní, ale uvědomit si, že žádný čin či aktivita obecně není – jak jsme přesvědčeni – závislá či způsobena existencí jakéhokoliv nezávislého aktéra či příčiny.

Je tedy nějaký jiný způsob pochopení povahy akcí či dělání? Takové, které je nezávislé na tomto kořenovém přesvědčení závislosti akce na jejím aktérovi?

Pokud ano, pak “nedělání” neznamená pasivitu, ale jednoduše přístup, ve kterém umožňujeme akci nabrat nový, kvalitativně jiný směr. Abychom toho byli schopni, musíme ale rozpoznat a pochopit skutečný – zkušenostně pravdivý FUNDAMENTÁLNÍ PRINCIP:

Všechny akce vyvstávají – svobodně, samovolně a spontánně – z pole vědomí a ve vědomí samém – a to bez potřeby jakéhokoliv aktéra či konajícího. Nicméně směry a podoby, které akce či čin nabývá, mohou být zdeformovány a zkresleny našimi přesvědčeními – zejména naší vírou v „dobro a zlo“, přesvědčení, které samo o sobě vychází ze základnějšího nevědomého přesvědčení, že akce či jednání je způsobeno bytostmi jakéhokoli druhu – ať už věcmi nebo předměty, jednotlivci nebo skupinami, bohy nebo Bohem. Akce či jakékoliv jednání – konání – dělání je deformováno falešnými systémy víry a nevědomými přesvědčeními mnoha druhů – v neposlední řadě těmi, které se prezentují jako „znalosti“, i když jejich kořeny tkví v hluboké metafyzické nevědomosti.

V následujících 15 bodech jsem se proto pokusil shrnout nový – skutečně “vědomý” či alternativní přístup k jednání – konání – dělání a vůbec komunikovat vztah mezi akcí či činy a vědomím, svobodou, nevědomostí a falešnými – nevědomými přesvědčeními – zejména vírou ve zlo.

1. My všichni jsme průchody jednání – konání – dělání – činů, stručně AKCE, NIKOLIV aktéři – iniciátoři – konající – jednající – dělající, kteří jsou “příčinou” akce. I to, co nazýváme ego, je projev či manifestace akce a nikoliv jejich zdroj či původce.

2. Všechny akce (včetně aktivity skrze které se vědomí manifestuje) vyvstávají a probíhají ve vědomí (v tom “Bohu” či nejvyšší skutečnosti, kterou JE VĚDOMÍ jako takové), ALE to současně neznamená, že akce je akcí (koho-čeho?) Boha či akcí VĚDOMÍ.

3. Akce či děje, které probíhají ve vědomí jsou nekonečné, svobodné, simultánní a spontánní – A PŘESTO jsou mnohdy velmi omezené, deformované a překroucené do ošklivých či nehezkých podob a forem nejrůznějšího utrpení nevědomými a zkreslujícími  přesvědčeními.

4. Tato omezení a deformace akce, jež jsou výsledkem nevědomosti a nevědomých – falešných přesvědčení, nicméně také vytváří omezené a omezující identity (například v podobě fixovaných osobních či sociálních systémů, struktur přesvědčení a fixovaných akcí – “životních filozofií” – tedy systémy a struktury, mentální , sociální, ekonomické i politické, které jednak odrážejí, jednak recyklují a současně utvrzují v nevědomosti, která je jejich zdrojem.  

5. Když omezené nevědomé a omezující struktury identit a systémy přesvědčení narazí na svá vlastní vrozená omezení a rozpory, tak lidé, místo toho, aby tyto struktury svých přesvědčení dotazovali, přezkoumávali a zpochybňovali, a tak hledali hlubší a pravdivější poznání či znalosti, raději – což je snazší – hledají „zlé“ síly nebo „zlé agenty“, či „objektivizované příčiny“ na které mohou uvalit vinu z utrpení (ať už to byli v historii Židé, Němci, kapitalisté, dnes Rusové nebo Reptiliáni Davida Ickeho, či globalisté!) a pak toto prohlašují a vydávají za „poznání“. 

6. Neexistuje něco takového či taková věc či skutečnost jako “objektivní” vrozené či principiální zlo, tedy neexistují ani vrozeně zhoubné zlé bytosti – ať už v podobě virů, buněk, jednotlivců, skupin, vládnoucích elit, ras nebo národů. Naopak, to, co zveme “zlem”, je podstatně pouze vyjádření a manifestace nevědomosti (a-gnóze). Utrpení vyvstávající z takové nevědomosti může být využito buď k ospravedlnění pokračující víry v přesvědčení o existenci něčeho vrozeně zlého – nebo naopak nás může doslova tlačit a poskytnout stimul k hledání širšího či hlubšího vědomí a poznání (gnóze), které je neomezené a nedeformované tímto přesvědčením o reálné existenci “zla”. 

7. To, co jistě existuje, jsou správné a špatné věci včetně správných či naopak špatných činů či akcí, tedy můžeme hovořit o zodpovědném – vědomém a nezodpovědném – nevědomém jednání – dělání – konání. Lidská historie je trvalým svědkem nesčetně špatných a nezodpovědných činů a jednání, jejichž výsledkem bylo nevyslovitelné utrpení. A přesto ALE zůstává FAKTEM, že správné a zodpovědné činy a akce mohou vyvstat pouze pokud přestaneme hrát “hru na viníka a oběť”, tedy přestaneme druhá těla, ať už viry, buňky, jednotlivce, či skupiny jakéhokoliv druhu nazírat jako zodpovědné či jako původce špatných a zlých činů – a začneme jim rozumět, nazírat je a vnímat je jako projevy nevědomosti a nesprávných falešných přesvědčení o realitě.

8. Věřit či být přesvědčen, že za špatné a zlé činy a utrpení, které přinášejí, jsou zodpovědní konkrétní jednotlivci, skupiny, společenské třídy, národy či rasy – a snaha vinit je za to – je jedním z principiálních přesvědčení VEDOUCÍ k dalším zlým a špatným činům a akcím a dalšímu nevyhnutelnému utrpení – neboť špatný či zlý čin sám je primárně výsledkem “hry na viníka” a s tím spojeného přesvědčení – přesvědčení v existenci zlých bytostí či zlých sil (či ve variantě “zlých či negativních energií” apod.)  

9. Někteří lidé vidí příčinu veškerého “zla” například v sionistické kabale či konspiracích zotročujících bankéřů a globálních kapitalistů. Nicméně, všichni tito předpokládaní aktéři či “agenti” zla, kteří mají způsobovat ono naše zotročení či “zlo”, jsou sami neméně otroky svých vlastních přesvědčení a nevědomostí jako jejich vlastní otroci či jejich oběti, ať už aktuální či potenciální. Například ani Karel Marx nevěřil v náboženský koncept “zla”, ani neviděl kapitalismus či kapitalisty jako nějaké vrozené zlo, natož aby vinil ze společenských nemocí konkrétní jednotlivce, skupiny, třídy, či národy nebo rasy. Ani to ale neznamená, že utrpení, které je výsledkem zlých a špatných činů může být jakýmkoliv způsobem omlouváno, tolerováno či zpochybňováno – pouze je tím řečeno, že smýšlet o nich jako o vyjádření či projevu “zla” či ”zlých bytostí” či jako vyjádření “svobodné vůle” je nesprávné, tedy zlé a špatné.
10. Výše řečené neznamená, že “konspirace” či špatné činy neexistují – oni existují. Ani to neznamená, že nesmírné utrpení vyvstávající skrze tyto zlé a špatné činy mohou být jakýmkoliv způsobem tolerovány – pouze je tím řečeno, že je nesprávné a falešné smýšlet o nich jako o projevech objektivizovatelného “zla”  – či o projevu tzv. “svobodné vůle”.

11. Není nic špatného na tom, když jsou jednotlivci nebo skupiny rozhněvány, naštvány, bouří se nebo se brání nesprávným činům. Ale takové reakce, i když jsou nutné a oprávněné, v žádném případě nepostačují k eliminaci nesprávného jednání – to vyžaduje hluboké pochopení přesvědčení, která za tím stojí, a jejich odstranění. Bez hledání takového porozumění je však veškerá opozice vůči nesprávnému jednání – byť jevící se jakkoliv oprávněně – nejen zbytečná – je to ve skutečnosti odevzdání se nesprávnému jednání.

12. Pouze hlubší druh vědění a poznání – pravda – může skutečně “osvobodit svět‘, zejména tím, že jej osvobodí od nesprávného jednání – a toho, co je stále až příliš často mylně vnímáno jako nějaký vrozeně špatný nebo “zlý” záměr za tím. Neboť ve skutečnosti je veškeré lidské jednání dobře zamýšleno – založené na dobrých úmyslech – a to bez ohledu na to, jak cynické se to může zdát nebo jak děsivé jsou jeho výsledky.

13. Na nejhlubší možné úrovni je pravdou, že není nic a nikdo, kdo by mohl být vinen za všechna ta utrpení a katastrofy, které kolem nás ve světě probíhají a které trvají po tisíciletí. Lidské utrpení bude i nadále nezbytné, dokud se lidstvo konečně nenaučí základním a důležitým lekcím, které nás toto utrpení má naučit.

14. Utrpení přestane být nutné, přestane být pouhou nemocí nebo morem lidstva, jakmile pochopíme jeho význam. Pak se nemoc sama stane lékem – protože lekce, které nás má utrpení naučit, jsme se naučili.

15. Přesto ta nejzákladnější lekce, kterou je třeba se naučit je – že „není nic nebo nikdo vinen“ – kromě systémů víry, falešných přesvědčení a ideologií – což vyžaduje mnohem hlubší metafyzické porozumění. Tím je opět pochopení, že jednání jako takové – správné nebo špatné – není nijak způsobeno bytostmi jakéhokoli druhu, ať už jednotlivými bytostmi nebo skupinami bytostí. V důsledku toho je to, o čem v současné době uvažujeme nebo věříme, že je projevem „svobodné vůle“ – jako akt aktéra – falešná ILUZE. Skutečná svoboda znamená opustit toto přesvědčení o „svobodné vůli“. Není to proto, že bychom žili v mechanicky nebo božsky předem určené realitě. Je to proto, že skutečně svobodné jednání či svobodný čin je něco, co může být vykonáváno pouze tím, že se staneme prostředníkem – průchodem – průzorem – ztělesněním pro vyjádření – nezkresleného nevědomostí a falešnými přesvědčeními – tedy svobodného a spontánního jednání či činu, který neustále vzniká a probíhá ve vědomí, aniž bychom to „chtěli“ či projevili “osobní vůli”. Tedy nechat akci či čin, aby se rozvinul z vnitřní aktivity vědomí, které je rozšířeno – prohloubeno a osvobozeno „správným poznáním“ – pouze toto samo o sobě zcela automaticky a bez jakéhokoli aktu vůle nachází výraz a ztělesnění ve správném jednání. 

Příklady nesmyslnosti i nebezpečí myšlení v konceptu kauzality

Příklad, který uvádím, abychom si přímo uvědomili, že kauzalita či myšlení v konceptech “řetězovek” příčin a následků je projevem NE-myšlení a vytváří zcela umělou – prefabrikovanou či kamuflovanou realitu je následující. Když sedím na břehu rybníka a najednou vezmu kámen a hodím jej do vody, kde udělá kruhy na hladině, tak co se reálně stalo? Nejprve zde byla myšlenka na to, že hodím kámen, pak jsem vzal kámen do ruky, ten jsem uvedl do pohybu a ten následně letěl po určité dráze a při dopadu na hladinu způsobil kruhy a nebo se prostě manifestovala potencialita v podobě události “hození kamene do rybníku”? 

Do “minulosti” si můžeme navíc vytvořit zcela umělé “řetězovky” příčin a následků – viz výklady historií, které lze vytvářet “ do minulosti” prostě individuálním zřetězením událostí, které dáme do vztahů příčin a následků a které ve skutečnosti nemusí mít vůbec žádnou souvztažnost. Typické například při výkladu “historií” tzv. “viníků” válek, které jsou vždy ideologické a nepostihující reálné příčiny jejich vzniku. Pak vyvstávají zcela oprávněné otázky, a to nezávisle na aktuálním „oficiálním výkladu“ či „oficiální pravdě“, jen namátkou. 

Opravdu například první světovou válku rozpoutalo Rakousko útokem na Srbsko, když vzápětí neměli problém vstoupit do války takřka všechny tehdejší velmoci? Nebyla spíše válka tzv. “na spadnutí” vlivem celkové situace v Evropě?

Rozpoutalo válku Japonsko proti USA v roce 1941 svým útokem na Pearl Harbor, nebo zahájilo válku USA zmrazením japonské hotovosti na světových trzích?

Zahájilo válku na Ukrajině dnešní Rusko svým oficiálním vojenským útokem, nebo příčinou války byli předchozí kroky ze strany Ukrajiny?

Atd., atd.

Co když se to ve skutečnosti má tak, že jednak každá událost která vyvstane v poli vědomí je zcela samostatnou a nemůžeme říci, že by jiná událost v tom samém poli mohla být její příčinou?

Další problematickou oblastí, kde zcela nevědomě uplatňujeme princip kauzality je současná medicína se svým “bájným pacientem”. Předpokládáme, že každá nemoc – jinými slovy určité symptomy, mají nějakou příčinu – kterou když odstraníme či zmizí, je odstraněna – tedy “vyléčená” daná nemoc. V oblasti virologie přijímáme přímo dogma o existenci “zlých” či “nebezpečných” těl virů, které jsou příčinou jimi způsobených nemocí už jenom kontaktem s nimi, atd. 

Jestli skutečně existuje nějaký nebezpečný “vir” – tak jím je toto “virové myšlení”, které sice “funguje” v něm vytvořené  – kamuflované realitě, ale neodpovídá skutečnosti, která se opravdu děje. Proto je zdrojem mnoha zlých a špatných činů vyvstávající z nevědomosti deformované tímto přesvědčením o realitě.