Zdraví považujeme za jednu z nejdůležitějších lidských hodnot. Hovoříme v této souvislosti o různých nemocech a tzv. zdravotních obtížích. Aktuální lékařský či medicínský model, ale i všechny tzv. alternativní či “duchovní” způsoby léčení, se nám snaží namluvit, že jsme jaksi vystaveni nemocem těla, jsme de facto stále v ohrožení nějaké nemoci s nejrůznějšími jmény, a to z nejrůznějších příčin – často v případě mnohých nemocech dost nejasných či neznámých.
Současně jak oficiální, tak alternativní formy léčení od počátku ve svém “léčení” vycházejí z nezpochybnitelného přesvědčení, že v případě “uzdravení” či “vyléčení”, chápaného jako odstranění symptomů, je třeba hledat příčinu a “vysvětlení” nemoci mimo nás samé, mimo naše přímo prožívané já, například v nějaké organické příčině, bacilu, viru, traumatickém zážitku v minulosti, dětství, či minulé karmě apod. V tomto rámci se pak snaží léčit a uplatňovat své “léčebné” postupy”.
Jaký je obecný rámcový postoj klasické medicíny k nemocem?
Lékaři mají de facto neustále se nafukující katalog nemocí, definovaných určitými příznaky či měřitelnými hodnotami a podle nich tzv. “diagnostikují” nemoci. Tento katalog samozřejmě pečlivě rozvíjejí, často v souladu se zájmy farmaceutických společností. Tato dimenze již zcela nepochybně zavání organizovaným zločinem proti lidskosti.
Jako kdyby nemoc neměla přímý vztah k člověku samému, k našemu vlastnímu bytí a já, a to včetně širšího kontextu či oblasti našeho života a zejména vztahů. Místo toho se prostě nemoc objektivizuje, katalogizuje a následně “léčí”, tedy “zkapitalizuje”, a to zcela odděleně od subjektivní podstaty člověka jako takového. Oficiální medicína, a často ani alternativní podoby léčení vůbec neuvažují, že by nemoc mohla souviset přímo s naší identitou, vědomím a širšími otázkami našeho způsobu života jako celku. Nemoc se vidí jako pouze něco nechtěného, jako kdyby neměla sama o sobě dost dobrý důvod či smysl v životě daného člověka. Následně způsob léčby nese základní podpis boje proti nemoci či úsilí o odstranění (vyříznutí, chemickou likvidací, protonové či jaderné záření) symptomů či domnělých příčin. Jinými slovy nastupuje doslova militantní rétorika a zbraně chladné, horké, chemické a dokonce jaderné.
Jak skutečně ale opravdu víme, že jsme nemocní? Jak prožíváme nemoc? Prožíváme nemoc jako “ischias”, “tuberkulózu”, “rakovinu”, “zánět ledvin”, “alergii” nebo “vysokou hladinu naměřeného PSA” či jako “trauma z minulých životů” apod.? Nebo jde naopak o konkrétní přímé tělesné prožívání ryze subjektivního pocitového charakteru, a to zcela specificky nepříjemného celkového stavu či pocitu bytí, který můžeme vyjádřit jako “necítění se ve své kůži”, kdy říkáme, že “na nás něco leze”, či prostě, že “jsme ne-mocní” apod.?
Co když všechny naše prožitky označované jako nemoci, či nejrůznější podoby nesouladu či diskomfortu, jsou ve skutečnosti jenom naše “změněné” stavy vědomí a prožívání nás samých jako “cizí” či “nechtěné” k našemu navyklému způsobu prožívání?
Když říkáme, že se “necítíme ve své kůži” – co nám tím skutečně naše duše sděluje? Není v tom právě řečena podstata všech nemocí? Tedy NECÍTĚNÍ SE VE SVÉ “KŮŽI”, tedy necítění se celistvě ve svém vědomí a ve své identitě?
Co když všechny prožívané symptomy nejrůznějších nemocí jsou v podstatě jenom dosud plně neprojevené a dosud plně neprocítěné oblasti života a části nás samých, prožívané aktuálně jako “cizí” či “odmítané” a hledající alternativní způsob vyjádření pomocí nejrůznějších symptomů tzv. “nemocí”?
Co když jde o aspekty našeho života a vztahování, které jsme tak dlouho přehlíželi či odmítali, až si musely najít svou vlastní cestu k bytí a my je nyní prožíváme jako cizí a naléhavé vůči našemu aktuálnímu já, a tak se prožíváme jako ne-mocní a necítíme se ve své kůži, tedy celiství v souladu se svou identitou?
Je to, míním, právě samo vědomí, které jediné může pomoci obnovit náš celistvý (holotropní) stav naší vědomé identity, a to zahrnutím právě oněch “cizích”, či jako cizích prožívaných symptomů našich nemocí v našem vědomí s možností je transformovat v jiné – nové – kvality nás samých. Pouze zahrnutím všeho prožívaného jako “cizího” do svého vlastního bytí přestáváme být ohrožováni něčím z vnějšku v našem zdraví. Samotné nemoci nejsou samy o sobě ničím negativním – jsou podstatně přirozeným projevem samo-léčení naší duše skrze tělo tak, aby nám byla dána možnost se konečně vyléčit – zcelistvit z naší omezené identity a vědomí, tedy zaměřit se na ty širší aspekty našeho života, kterých se naše nemoci dotýkají. Místo toho vnímáme svou prožívanou “nemocnost” a diskomfort jako způsobené něčím cizím v podobě virů, bacilů, rakovinotvorných buněk apod., na které promítáme naše subjektivní prožívání a v čem nás dále silně utvrzuje aktuální vládnoucí lékařský model.
Vědomí konkrétních prožívaných symptomů či projevů nemoci samo o sobě není nic nemocného, proto snaha plně cítit naší nemoc – přímo celým svým tělesným bytím jako takovým – není sama nemoc, a ani snaha cítit něco nemocného či bolestivého není něco špatného nebo dokonce zhoršující naší nemoc – ba právě naopak. Jde o první krok ke skutečnému vědomému léčení.
Co jsou vlastně naše nemoci a zdravotní obtíže? Vždy jde o zcela konkrétní tělesné prožívání, které ale symbolickým způsobem poukazuje na něco “za” nemocí. Když máme opakované bolesti hlavy, nebo krčních svalů, nebo máme problém s trávením a břichem, jde o opravdu o “nemoci” našeho fyzického těla nebo naopak nemoci naše? Tedy třebaže si uvědomujeme například bolest v hlavě nebo bolest krčních svalů, tedy něco pouze uvědomovaného, co pouze cítíme, vždy jde o určité samotné vědomí něčeho – a právě to-vědomí něčeho nese či řečí smysl-význam-poselství dané nemoci. Například v případě bolestí či zablokování tzv. krku může jít například o projev-sómatizaci osobního napětí, které ve svém životě prožíváme v nějakém vztahu či zaměstnání. Právě samo vědomí symptomů našich nemocí, které samo o sobě není ničím “nemocným”, poukazuje na oblasti našeho širšího těla – těla našeho života jako celku obsahujícího všechny naše vztahy, které právě nacházejí své vyjádření skrze uvědomované – pociťované symptomy, které pak nálepkujeme například jako “zatuhnutí krčních svalů”, “žaludeční vředy” apod.
Právě naše snaha vše prožívané roboticky vyhodnocovat stylem zda jde o příjemné prožívání či nepříjemné, či “dobré” nebo “zlé” emoce a stavy, kam počítáme všechny nemoci, ale i stavy tzv. “negativních” emocí jako hněv, podrážděnost, zlost, žárlivost, chtivost, úzkost, deprese, či jenom prostě únavu apod. nám zcela zastírá skutečnou léčebnou možnost vnímat a rozpoznat jejich vnitřní osobní význam a poselství pro nás, pro náš život, tedy ono širší a dosud plně neprojevené a v těchto symptomech kondenzované vědomí nás samých. V čem se pak ve svém způsobu žití lišíme od počítačů pracujících pouze se dvěma stavy symbolizovanými logickými operátory “ano-ne” či “1-0” pro veškeré vnímání a rozhodování?
Co když naopak všechny pociťované zdravotní symptomy našich nemocí jsou primárně dosud “zhuštěné” či “nerozvinuté” či “kondenzované” vědomí něčeho, co se hlásí o pozornost a o náš čas v našem životě? Pokud ale přistupujeme ke svým nemocem a diskomfortu či necítění se “dobře” pouze přístupem “negativistickým”, tedy kdy hledáme jenom odstranění nežádoucího prožívání, pak sami zabraňujeme vrozenému léčebnému procesu, kterým de facto každý projev nemoci je – je vynuceným způsobem léčby duše spočívající v jejím “celistvěním” či růstu k celistvosti (holotropos) nás samých skrze naše tělo. Mohou nám prášky na uklidnění či vyříznutí nádorů skutečně pomoci v tom podstatném v celém léčení – tj. rozšíření a prohloubení našeho vědomí jako takového o aspekty našeho života, které si žádají naší pozornost a čas? Celý zásadní problém v otázce léčení spočívá už v prvotním nazírání na nemoci jako takové. Od něj se pak odvozují další postupy tzv. “léčení”.
První stupeň léčení, které spočívá ve výše uvedeném chápání nemocí a nazírání na ně, spočívá zkrátka a jednoduše v tom, že si dáme potřebný čas nejprve plně a více cítit své symptomy, které označujeme za nemoc, bez toho, aniž bychom je hned “nálepkovali” a diagnostikovali podobně jako klasická medicína stylem “máme to nebo ono a tak je třeba zvolit ten a ten lék či léčebný postup”. Tedy více přímo cítit prožívané příznaky nemoci a být si jich více vědomý, a ne naopak méně, se snahou o jejich potlačování jakýmkoliv způsobem.
Rozšíření vědomí našich symptomů spočívá v tom, že své symptomy nemoci, které převážně cítíme nějak lokalizované v našem těle, a to včetně tzv. mentálních stavů či nemocí, současně určitým způsobem zabarvují či “otravují” celkový tělesný stav prožívání sebe. Proto když jsme nemocní říkáme, že se “necítíme”, či se “necítíme ve své kůži”, či že “něco na nás leze”. Právě toto přímé celotělesné prožívané “cizí” – nemocné já si musíme být prvně plně vědomi, aby mohl vyvstat širší prostor vědomí zahrnující náš širší život jako takový, jehož je toto nemocné prožívané já vyjádřením. Současně, abychom se nevědomě neztotožňovali s prožívanými příznaky nemocí, musíme se umět ztotožnit s našim, ke stále nové celistvosti směřujícím Já (holotropním Já) jako celkem – duší – kterou je samo vědomí celotělesně prožívaných příznaků nemoci jako součásti určitého celotělesně prožívaného já. Pouze v samotném ryzím vědomí, které je prožívajícím já – vědomím-já – si můžeme být plně vědomi i konkrétních specifických příznaků nemoci, aniž bychom s nimi byli nevědomě ztotožněni.
Proces “léčení” je z pohledu vědomí nikoliv o odstraňování “příznaků”, ani o odstraňování “příčin” (příčin z pohledu medicíny), ale je otázkou “celistvění”, či jak by řekli praslované, “celitělstvem” našeho vědomí, kterým jsme. Jsme natolik celiství ve svém vědomí sebe, nakolik je součástí našeho aktuálního prožívajícího vědomí i vědomí těla jako takového. Tímto tělem ale není jenom fyzické tělo, nýbrž jde o širší tělo zahrnující i náš celý žitý svět a naše vztahy, které jsou neoddělitelné od našeho fyzického těla. Tohoto vnitřního mechanismu samoléčení samotným vědomím si všiml Stanislav Grof při svém výzkumu terapeutického potenciálu rozšířených stavů vědomí, které umí navodit tradiční posvátné rostlinné entheogenní substance. Tyto stavy rozšířeného vědomí a prožívání, které vedou k celistvosti a tak k vyléčení mnohých nemocných oblastí života člověka, nazývá “holotropní”, což znamená z řečtiny “k celistvosti směřující”. Míním, že jde o přesné vystihnutí povahy samoléčícího charakteru vědomí, spočívajícího v celistvění duše.
Vědomé léčení – celitělstvo – neboli směřování k našemu holotropnímu Já doprovází přímé vědomí prožívaných symptomů jako vyjádření vědomí našeho širšího těla života, v kterém spočíváme, jako specifické vyjádření jeho problematických či zanedbávaných aspektů či oblastí. Tak můžeme například ztuhlé krční svaly prožívat jako napětí v konkrétním vztahu v našem životě či nějaké práci, bolesti břicha jako neschopnost strávit určité stránky či oblasti našeho života, problémy s nohama jako projev neusazení ve svém životě, nebo potíže s kůží jako projev své nedostatečné hraniční identity apod.
Schopnost či kapacitu léčení ve výše uvedeném smyslu má každý člověk zcela přirozeně v sobě, je jeho přirozenou součástí. Je projevem naší slabošské doby, kdy spoléháme s každou obtíží na zcela cizí lidi, kteří nás mají “vyléčit” a to jenom proto, že přestáváme cítit naše těla, odcizujeme se od nich a stavíme se k nim jako k pouhému”objektu” pro lékaře. Necítíme, neslyšíme a doslova negujeme všechny vnitřní procesy a v nich probíhající pocity a tak zapomínáme naslouchat našemu vlastnímu životu, který se právě z hloubky našeho bytí odvíjí jako události a vztahy, které žijeme.
Je hlubokou moudrostí rčení, že vše léčí čas. Nikoliv však pasivní čas “pacienta” odevzdaného do vnější pomoci, ale aktivní čas, ve kterém jej věnujeme vědomí našich sebejemnějších pocitů, nesouladů, diskomfortů a obtíží obecně; všech pociťovaných napětí v těle i v našem životě, ve všech jeho částech a oblastech. Tímto trpělivým meditativním procesem postupně stále kontinuálně znovu a znovu zcelistvujeme svou duši a začínáme přirozeně zakoušet všechny tyto prožitky jako vyjádření našeho širšího těla – těla zahrnujícího náš celý život a vztahy, kterým je vědomí samo. Věnováním času vědomí přímo prožívaným symptomům nemocí a celého těla jako celku přímým cítícím způsobem, se přirozeně začne proměňovat náš celkový stav prožívání se současným rozšiřováním vědomí. Začneme být přirozeně prostupováni a léčeni samotným vědomím jeho léčivým světlem prostupujícím a oživujícím všechna těla i vesmír jako takový. V meditativním “trávicím” procesu pokračujeme až do té doby, dokud se celkově nepromění náš stav prožívání.
Míním, že to, co lze nazývat ZDRAVOST či ZDRAVÍ, souvisí primárně s celistvostí našeho vědomí a mírou naplňování a ztělesňování našich nejvrozenějších schopností a potenciálů vědomí v našem životě jako celku, nikoliv s nepřítomností prožívaných symptomů. Všechny nemoci, všechny prožívané pocity nesouladu, diskomfortu, všech nemocí, ať už duševních, sómatických nebo jakýchkoliv, jsou ve své esenci přirozeným a dost dobrým důvodem projevu vnitřní řeči – hlasu naší duše, který dlouhodobě neslyšíme, a který se díky nemožnosti nabýt jiných forem tvořivého projevení projevuje těmito prožívanými symptomy.
Jsme si po celý den, od rána, kdy vstaneme, až do večera, kdy usneme, opravdu plně vědomi našeho těla a jeho dýchání jako celku a všech v něm prožívaných vjemů a pohybů? Cítíme všechny sebejemnější pocity v jeho nitru, změny nálad a současně v souladu s tím celkově stále zcelistvujeme širší vědomí nás samých? Neboť právě v tom tkví, míním, povaha “zdravého” života či způsobu bytí. Zdravý vědomý a naplněný život neznamená léčení se, či vyléčení se, ale neopouštění stavu ZDRAVÍ.
Nebo naopak svá těla vůbec necítíme, co se v nich odehrává už vůbec ne a cítíme je jenom, když nás tzv. už někde bolí nebo jsme nuceni zalehnout třeba s vysokou horečkou či chřipkou? Právě zde, míním, tkví ona schopnost nemít příznaky nemocí u jogínů a vědomých bytostí. Nejde o to, že by nemohli tzv. “mít” nemoci jako všichni ostatní lidé, často je právě naopak “přebírají” i svým vztahováním z okolí ve vysoké míře, ale že je vědomě prožívají – tráví – zcela jiným způsobem, než běžní lidé, a proto nejsou nemocní v běžném slova smyslu. Prodělávají v uvozovkách nemoci jiným způsobem – jako transformující vnitřní vitalizující prožitky, spočívající ve vnitřní regulaci a harmonizaci vnitřních proudů dechu vědomí skrze vědomí těla jako celku. Tato vnitřní schopnost naší duše je každému k dispozici.
Pamatuji si na intenzivní zkušenost z dětství, kdy mi dětská lékařka řekla, že vzhledem k tomu, že jsem neprodělal nějakou typickou očekávanou “dětskou” nemoc, myslím, že šlo o “příušnice”, tak mi hrozí, že když jimi onemocním v dospělosti, tak že na to mohu zemřít. Když jsem jí poslouchal, zcela jasně jsem jako dítě cítil, že prostě lže a současně jsem cítil směsici pocitů doslova útoku na podstatu mé identity, jak jsem se prožíval, která se vzpouzela tomu, že bych měl být někdy v budoucnu ohrožován jenom proto, že jsem něčím neonemocněl. Prostě mi to nedávalo smysl a byl jsem zmaten. Z napětí, které se mně stupňovalo, jsem jenom doktorce rezolutním hlasem řekl: “Já umřu naprosto zdráv!” Doktorka i maminka zůstaly ticho, nečekaly takovou odpověď. Já jsem tehdy prožíval naprosté vysvobození z daného prožívání, naprosté uvolnění a současně naprosto jisté vědomí toho, co sděluji. Až později jsem si uvědomil hloubku tohoto výroku malého Jirky. Nemoci nejsou povinností stáří a nejsou záležitostí nějakého “fyzického těla”, ale člověka jako takového, jeho širšího života a jejich oběťmi se stáváme přijetím nevědomým přesvědčení o nás samých a o povaze samotných nemocí.
Neumíráme na nějakou nemoc, ale můžeme opustit své fyzické tělo a jeho svět během nemocí, jejíž základní nemocí je ne-moc žít naplňující život v daném vtělení. To je, míním, primární důvod smrti. Jsem přesvědčen, že pokud chceme poznat, co je zdraví, musíme opravdu poznat, co je nemoc, tedy se jí prvně stát –- být opravdu ne-mocní, tedy ztělesnit i plně vědomí ne-moci. O šamanech se říká, že prodělávají tzv. „šamanskou nemoc“, aby mohli léčit druhé. Míním, že to vyjadřuje stejný princip.
Život je věčný proces směřující ke stále nové celistvosti ve zdraví i nemoci jako v různých formách prožívání. Skrze zkušenost svého vyléčení rozpoznáváme osobní zprávu a význam daru našich nemocí. Nejsou zlem, naopak jsou podobny poslům či našim snům mající svůj smysl a význam, ve kterých nás širší vědomí nás samých vede “jako za ruku” k tomu opravdu potřebnému v našem životě jako takovém.