Mnoho lidí prochází životem, aniž by prožili plnou zkušenost – pocit toho, že byli skutečně zřeni-viděni a slyšeni ve svém vnitřním bytí – ve své duši, a tak plně dotčeni ve své duchovní podstatě viděním či slyšením druhých. Přitom právě v tom spočívá, míním, počátek veškerého léčení a kvality lidských vztahů.
V duchovní oblasti se hovoří “klišé”, že oči jsou brány do duše, ale více se o tom příliš nedozvíme ani o tom – co se vlastně děje, natož o tom, jakým způsobem se tato starobylá posvátná forma meditace, jejíž umění se předávalo v duchovních skupinách výhradně v kontextu „tváří v tvář“, skutečně praktikuje.
Současně jsem si sám uvědomil obtíže ve vytvoření konceptuálního slovního aparátu pro komunikaci této formy meditace a jejích zkušeností při učení s druhými a zejména skutečnost, že tak jako v každé oblasti a oblast jemných tantrických praktik není výjimkou, je potřebný vnitřní trénink, často přesahující danou inkarnaci a kontakt s učitelem, s někým, ať už ve fyzickém nebo ne-fyzickém těle, kdo to prostě “umí”, jinými slovy – kdo tyto vnitřní síly (siddhi) duše probudil-procitl a sám je ztělesňuje.
Při přímém pohledění do hlubin očí druhého člověka můžeme skrze vnitřní vidění (zření) a vnitřní slyšení navázat přímý kontakt s duchovní podstatou – duší druhého člověka a pozorovat na jeho tváři vyjádření různých duševních kvalit nejrůznějších osobností a inkarnací.
Prodloužené zintenzivněné spojení skrze meditativní pohledění-zření může postupně spustit rozpomínání si tzv. „minulých“ či spíše „alternativních“ životů i samotného života “mezi životy”. Takové tiché meditativní souznění je zcelistvující a léčivé pro vidoucího i viděného. Od počátku věků jde o posvátný rámec (svatební komnatu) autentického duchovního zasvěcení do okultního – vnitřního poznání naší duše, našeho mnohadimenzionálního a mnohaúrovňového vědomí Sebe. Bylo prováděno i v rámci Eleusinských mystérií a gnostických skupin a je esencí nauky tantry, zejména její školy kaula.
Toto přímé zření do duše druhého člověka nicméně nespočívá v zírání druhým lidem do očí či “vlezlé” snaze s druhými navazovat za každou cenu oční kontakt, nebo jenom v získání nějakého pocitu nebo dojmu z tváře a osobnosti druhého, který bychom pak rozebírali, ALE v jemném meditativním umění, jehož předpokladem pro plnou zkušenost “párové tantrické meditace” a dosažení stavů vědomí, které umí přinést, je usazení ve svém vlastním vědomí a rozvinutí potřebných schopností, jejichž osvojení je “nepřeskočitelné”.
Schopnost zření do duše druhého člověka vyžaduje primárně základní podmínku, a to, že my sami musíme zřít, tedy vidět a slyšet z duše, tedy z NASLOUCHAJÍCÍHO a současně ZVUČÍCÍHO cítícího vědomí samého, kterým podstatně ve své celistvosti jsme.
Zření (do) duše je tichou vnitřní KOMUNIKACÍ beze slov s druhou duší. Právě tímto způsobem komunikujeme i “mezi životy” v ryze ne-fyzických tělech duše, ale zapomínáme tuto schopnost ve svých fyzických inkarnacích. Stejným způsobem se snažíme komunikovat ještě těsně po narození.
Světlo, ve kterém a skrze které zříme druhého člověka, nemá svůj zdroj v našich očích, ani v naší hlavě, ale v hlubokých vlastních citových tónech duše – cítícího vědomí. Tyto tóny, skrze které doslova a dopísmene tónujeme rámce a kvality našeho zření a vidění, můžeme vědomě prožívat skrze těžiště našeho vědomí těla a sebe jako celku v niternosti dolní části břicha (hara). Tyto hlubší citové tóny duše tak stále vyzařujeme, ať si toho jsme nebo nejsme aktuálně vědomi skrze světlo vědomí, kterým zříme druhé. Právě skrze toto neviditelné ne-fyzické metafyzické světlo vědomí jsou doslova vynášeny do vědomí nové osobnosti a já, odhalující své vnitřní tváře při prodlouženém meditativním spojení skrze oči.
Základním předpokladem pro zření (do) duše je schopnost, jednoduchým jazykem řečeno, přesměrovat svůj vnější pohled z vědomí plně do nitra, což nám umožňuje současně vnitřní pohled přímo z vědomí přesměrovat vně. Jinými slovy obrátit svou pozornost vědomí vně skrze její primární přesměrování do nitra. Nejde tedy o meditaci, ve které bychom se zaměřovali buď výhradně na sebe – své vědomí, nebo jenom na druhého, ale skrze nitro – vnější pohled přesměrovaný do našeho těžiště vědomí sebe jako celku, odtud a skrze ně zříme a nasloucháme druhé, ať už ve spojení s očním kontaktem nebo bez, ať už na blízko nebo na dálku.
Základní um pro zření duše spočívá ve vnitřním způsobu tichého naslouchání, které je usazené a vycentrované v tichém bodě v našem nitru v dolní části břicha, děloze duše (hara/kunda). Právě odtud a nikoliv z hlavy nebo hrudi navazujeme doslova “pupeční” kontakt a telepatické spojení s duší druhého. Odtud také komunikujeme tichými tóny naslouchacího vědomí, které nacházejí své vyjádření v pohledu očí a kvalitě světla, skrze které zříme druhé.
Současně skrze meditativní praktiky umu očí a obličeje (netra tantra) procitáme schopnost navázat spojení s duší druhého skrze oční kontakt, společně s uměním nalézat souznící vyjádření nejrůznějších kvalit a aspektů své duše skrze oči druhého a současně nacházet ve svém nitru souznící kvality zřené v očích druhého, zrcadlit tyto emoční a citové kvality, aktivně je komunikovat zpět a ze své vůle skrze transformativní meditativní souznění (rezonanci) je proměňovat skrze vědomí těla jako celku v intenzity a kvality samotného vědomí a jeho ztělesňující se nové vitality.
Jde o samostatnou neoddělitelnou součást jógy a filozofie vědomí, ve které se kondenzuje její esence. Její pokročilé praxe, dle mých zkušeností a několika mých přátel, přinášejí nejhlubší ztělesněné stavy vědomí – jinými meditačními přístupy a praxí nedosažitelné – a současně s obrovským transformačním a zcelistvujícím potenciálem nejen pro nás samé, ale pro všechny naše opravdové vztahy, tvořící předivo naší duše.