Vnímání a cítění vlastního těla jako takového, jeho plná autentická bezprostřední zkušenost je základem a současně nejdůležitějším zdrojem poznání. Abychom byli schopni cítit a vnímat ve svém plném rozsahu a kapacitě, je nezbytným předpokladem dosažení vnitřního duševního klidu a dostatečné bdělosti vědomí.
Jakmile se ale necháváme ovládat našimi myšlenkami a emocemi ve ztotožňování se s nimi, začínáme se současně cítit tělesně napjatí, „pod tlakem“ a současně ztrácíme vědomí těla i všech pocitů a procesů v něm probíhajících a tělo tvořících.
Jakmile ztrácíme spojení a kontakt se svým tělesným bytím, začínáme trpět základní odděleností až disociací vědomí od těla v podobě neklidu, zmatení, podráždění, zkrátka nezbytně trpíme nedostatkem životní rovnováhy a stability.
Bohužel současná společnost klade důraz na abstraktní a technologické způsoby poznávání, tedy přetěžuje oblast hlavy na úkor celotělesného poznávání. Míním, že všechny ne-moci jsou podstatně způsobeny oddělením vědomí od těla, snížením vědomí těla jako celku, které vede od pocitů „necítění se ve své kůži“ až po projevené ne-moci nejrůznějšího druhu.
To, co naše doba tak naléhavě potřebuje, je změnit náš navyklý „odtělesněný“ způsob myšlení „z hlavy“, který často bývá v konečném důsledku proti tělu, na meditativní myšlení a prožívání celým tělem. Řečí politiky, míním, že dnešní doba pro své ozdravení potřebuje vrátit se zpět k přirozené politice těla jako základu naší identity i zdroje veškerého poznání a jako jediného prostředku poznávání i poznání a veškerého vztahování vůbec.
Plné vědomé procítění uvolněného tělesného bytí je tím, co nás otevírá všem našim mnohačetným dimenzím a úrovním vědomí sebe sama, vědomí já, naší duše i jejího vnitřního vesmíru. Společně s hlubším vnímáním a cítěním svého těla začínáme pociťovat i svůj střed – těžiště svého těla i vědomí jako celku v dolní části trupu, a tak i získáváme schopnost lépe se otevřít ostatním i světu ve svých vztazích, a přesto setrvávat ve svých základech bytí.
Schopnost vědomého „uvolnění“ je hlubším umem než jenom tradiční uvolnění ztuhlého těla vnějším způsobem, například tělesnou rozcvičkou svalů. Jde o schopnost vnitřně pociťované proměny-vědomé transformace veškerého prožívaného napětí v rozšíření a prohloubení vědomí, v kterém spočíváme skrze celotělesné vědomí prožívané svalové soustavy těla jako celku.
Jde ve skutečnosti o uvolnění – relaxaci našeho vědomí, uvolnění jeho sevření z nejrůznějších „mentálních drah“ uložených v různých svalových strukturách těla a rozšíření jeho vnější i vnitřní prostorovosti jejich naplněním vitalitou – dechem vědomí.
Všechna pociťovaná napětí v těle nejsou ničím jiným než sómatizovanou řečí omezení vědomí na různé myšlenkově-prožitkové vzory a struktury spojené s tělesně pojímaným já (egem). Tyto myšlenkově-prožitkové vzory ega se s jejich zesilováním opakovaným ztotožňováním usazují v naší svalové soustavě, šlachách a doslova v kloubech organismu. Omezují tak naše vědomí a vnímání ve ztotožnění s fyzickým organismem viděným „z vnějšku“. Mnohé tyto sómatizované příznaky ve vnějším tělesném projevu nesprávně přisuzujeme tzv. „stárnutí“ – jako kdyby to bylo něco „obecného“. Hluboké tělesné uvolnění a současně procítění tělesného bytí jako celku současně pomáhá uvolňovat tyto prožitkově-myšlenkové struktury ega do vědomí, rozpoznat je a uvolnit z nich vázané vědomí.
Zdravý stav našeho tělesného organismu je ve skutečnosti zásadní pro náš vnitřní duchovní život i pro kapacitu vstupovat a spočívat v intenzivních stavech vědomí na celodenní bázi. Zdraví těla nutně není o tom, zda aktuálně zrovna není přítomná nějaká ne-moc, jde samozřejmě o zdraví vnitřního těla, těla vědomí, které se projevuje na úrovni organismu celkovým sladěním základních projevů těla jako celku, jeho pohybu, dýchání, trávení, s cítěním, emočním prožíváním a myslícím já. Bez této potřebné „přípravy“ u některých lidí nejsou vyšší stavy vědomí dostupné.
Právě z těchto „pedagogických“ důvodů mnohé duchovní školy meditace a jógy učí „přípravná“ cvičení zahrnující meditaci při tělesném pohybu, ať už staticky v různých polohách (typické ásány tradiční jógy) nebo při uvolněném celotělesně prožívaném pohybu (tai-čchi). Podobně může sloužit například i tanec.
Jednoduchou praktikou pro sladění těla a našeho cítění sebe je tzv. hadí tanec (nagha tanec), jak tomu říkám, který spočívá v tom, že se zaměřujeme na vědomí celotělesného mikropohybu tak, abychom obsáhli ve vědomí celkový tělesný pocit-tón, který vyvolává pomalý pohyb celým tělem, všemi jeho částmi současně. Postupně uvolňujeme tělo v samotných vzorech pohybu, které souzní vnitřně s celkovým pocitovým tónem stále se zpřítomňujícího vědomí, kterým jsme. Jde o vhodnou párovou i skupinovou praktiku.