Být vědomý a být vědomím samým, neznamená si jenom něco uvědomovat, či být vědom, nebo prožít nějakou “intenzivní zkušenost”, což je stále běžnou zkušeností, ale být skutečně vědomý – vidoucí znamená přebývat ve vědomí ve vztahu k druhým a světu a být vědomím samým. To je pravý význam toho být vědomý. Být vědomý považuji za synonymum “meditovat”. Je ale rozdíl mezi tím, když si něco pouze uvědomujeme, jsme si vědomi a tím, že jsem samo vědomí a přebýváme ve vědomí – což je pravý význam slova být vědomím, jak jej míním. Vědomí samo není vlastností či schopností nějakého já, nebo dokonce mozku, ať už jakkoliv “božského”, ale je prvotním principem veškeré zkušenosti a prvotním mateřským lůnem všeho, co je a může být. Nic neexistuje samo o sobě jako objektivní věc – objekt sám o sobě, ale prvotním vždy zůstává samo vědomí dané věci, nikoliv “vědomí” patřící dané věci, ale vědomí, které se vědomí – zpřítomňuje jako daná věc – její bytí, které je stáváním se. Toto základní pochopení principu vědomí dosud plně chybí oficiální vědě, která stále chápe vědomí jako vlastnost mozku, či nějakého “já” a objektivní vesmír jako prvotní pole zkoumání. Z praktického hlediska, základním pochopením pro udržování sféry samotného vědomí je přímé vědomí principu, že vědomí jakékoliv myšlenky, pocitu, já, emoce, není žádnou „myšlenkou“, „pocitem“, „já“, „emocí“, ale vědomím samým, které je různé a současně neoddělitelné od všeho, co si uvědomuje. Vědomí jako různý a současně nedělitelný aspekt je stále přítomen v každém okamžiku našeho prožívání a zkušenosti života. Chybí nám ale jeho skutečná moc v naší zkušenosti vlivem toho, že samotnému vědomí nevěnujeme svůj čas a žijeme ve ztotožnění se svými pocity a myšlenkami o sobě (egu).
Být vědomý znamená současně poznání sebe, ale jakého „sebe“? Já, kterým je samo vědomí, a je celistvé, není žádným z nesčetných prožívaných já, ale je tím, které zahrnuje všechna prožívaná já, je celkovým prožívajícím Já, naší duší, širším polem cítícího vědomí, zahrnující celé naše tělo i prostor kolem a v jeho nitru, všechna naše prožívaná já, ať už tzv. minulá, či potenciální.
Abychom si byli vědomi svého celistvého já (holotropního já), musíme si být vědomi svého těla jako celku – ale těla nikoliv jak jej vidíme z vnějšku deformovaným vnímáním, ale těla subjektivního, jak je prožíváme z nitra. Tímto cítícím tělem je vnitřní pole vědomí, zahrnující jak to, jak zakoušíme svou lidskou podobu „z nitra“ ryze subjektivním a cítícím způsobem, tak i prostor aktualit kolem těla i v jeho hlubokém nitru. Právě skrze subjektivní tělo vědomí tvořící naše hranice vědomé identity vnímáme prostor aktuality kolem nás i vnitřní prostor v těle. Silové-gravitační těžiště-centrum tohoto vědomého těla jako celku je pociťováno v dolní oblasti trupu (hara/živa), skrze které jsme spojeni s neomezeným prostorem niternosti veškerého bytí, který tvoří mateřskou dělohu všeho, co je, obklopující nejzazší horizont vně rozšiřujícího se prostoru toho, co je.
Meditací, jak jí chápu, není ani soustředění někam do nitra se zavřenýma očima či na nějaké „božské Já“, ale způsobem bytí, ve kterém veškerý čas věnujeme umění udržování vědomí prostoru kolem nás i v našem nitru naším cítícím tělem se současným centrováním v silovém těžišti (haře/živa) tohoto celkového prostorového pole vědomí, v kterém spočíváme skrze vnitřní bezdeché dýchání (pránájám). Tím, že si začínáme být vědomi svého subjektivního těla jako celku od vrcholu hlavy po paty, a to z nitra i z vnějšku a skrze ně začínáme cítit a být si vědomi prostorů kolem i v nitru, začínáme rozpoznávat širší pole vědomí, zahrnující oba neoddělitelné zkušenostní prostory s jeho silovým těžištěm v hlubině vnitřního “temného” prostoru veškeré niternosti. Mezi zcela základní přirozenou meditaci, patří prostě si jenom dát čas vše, co právě je, více cítit, tedy udržovat vědomí našeho těla jako celku, a to cítícím způsobem od vrcholu hlavy po chodidla, ať už ležíme, sedíme, stojíme, nebo se pohybujeme, je den, či noc. S tím souvisí procitnutí schopnosti a zvyku naučit se, když zjistíme, že jsme ztratili vědomí našeho těla jako celku, jej opět obnovit skrze věnování času vědomí dýchání našeho těla, a to v jeho dolní oblasti podbřišku, odkud impuls k dechu vyvstává. V procítění subjektivní podoby těla se zaměřujeme zejména na svalové soustavy obličeje, hrudních svalů podílejících se na dýchání a svalů dolní části podbřišku, podílející se na vnitřním dýchání bez pohybu aerobního cyklu dechu. Učíme se zaměřením na celotělesné dýchání se svým centrem v hrudi či v dolní oblasti břicha vědomě pohybovat s centrem vědomí sebe a obnovovat naše plné vědomí těla jako celku skrze pociťovaný subjektivní vjem dýchání subjektivním tělesným pohybem danými oblastmi.
S procítěním subjektivního tělesného povrchu jako celku a skrze ně získáváme schopnost přímo pociťovat prostor kolem těla až na nejzazší horizont jako prostor-pole samotného vědomí, které je různé od všeho, co se v tomto prostoru nachází a ztotožnit se s ním. Současně s procítěním subjektivního tělesného povrchu jako celku a skrze něj získáváme schopnost pociťovat vnitřní hloubku cítícího vědomí v našem těle a ztotožnit se s ním až do jeho nejhlubší dimenze ryzího citového potenciálu intenzit vědomí. Procítěné tělo začínáme zakoušet jako vědomé dýchající tělo – dýchající membránu spojující prostor kolem i v našem nitru, spojující naší duši s duší jiných forem bytí a bytostí.
Jsme duší, kterou je pole cítícího dýchajícího bezdechého vědomí, přesto duši poznáváme a procitáme skrze její tělo, které je doslova živým slovem duše. Proto centrálním a základním meditativním uměním či praxí umění či jógy vědomí spočívá v celodenním a celonočním věnování našeho času výhradně celo-tělesnému vědomí všeho, co si uvědomujeme, myslíme, cítíme, prožíváme, vidíme, slyšíme a celkově vnímáme, čímž se současně osvobozujeme od ztotožnění s čímkoliv uvědomovaným a současně rozšiřujeme svou vědomou identitu a vědomí, v kterém spočíváme.