Je naší evidentní zkušeností, že způsob, jakým se prožíváme, souvisí s tím, jakým způsobem prožíváme a zakoušíme své tělesné bytí – tělo. Prožívání nás samých, náš pocit sebe je vždy neoddělitelně spojen s tělesným bytím a jeho prožíváním. Každé prožívané já je vždy určité prožívané tělo a každý tělesný stav je vždy spojen s určitým prožívaným já. Od tohoto našeho základního prožívání se odvíjí i naše prožívání druhých a světa obecně.
Vnímání odděleného subjektu já „v těle“, které je kolektivně chápáno a udržováno jako běžné, nás vede k zakoušení sebe i druhých lidí jako objektivní tělo „v“ objektivně daném prostoru, které je v tomto prostoru obklopeno ostatními takovými těly a tato – takto viděná vnější „těla“ – těla viděná z vnějšku, jsou od sebe z povahy vnímání v tomto prostoru od sebe oddělená. Jediný možný kontakt mezi nimi se chápe jako „fyzický dotek“.
Ruku v ruce s tímto vnímáním nám vládne přesvědčení, že to, co nazýváme „prostor“, je vlastností objektivního fyzického prostoru věcí kolem nás jako objektivního fyzického vesmíru, jak nás poučuje fyzika. Považujeme často ve své sugesci za dané a neměnné, že jako “fyzická těla” obýváme „společný“ sdílený zevní fyzický prostor s ostatními – také “fyzickými těly”, který nás od sebe odděluje. Snadno pak přijmeme klasické učení newtonovské fyziky ve vzdělávacím systému, přitom ještě dlouho po narození jako děti takto vůbec prostor kolem nás nevnímáme.
Současně ale naproti tomu naopak považujeme své nitro či duševní prostor či naše já za něco „soukromého“ – něco “našeho” osobního, uzavřeného v našem fyzickém těle, skrytého naopak od duševního prostoru druhých lidí fyzickým povrchem těla, přes který prostě druzí „nevidí“, jak jsem ve svém sebe-zahledění a naivitě přesvědčení.
Není toto vnímání projevem doslova vykonstruovaného vnímání? Tedy v pravdě iluze – maja, jak by řekli hindové, či prostě „halucinace“, které hypnoticky sugestivně věříme natolik, že tak doslova a do písmene mechanicky „ve spánku“ vnímáme a tak žijeme a že dokonce pro nás ani jiná zkušenostní realita neexistuje?
Tato námi – naším vlastním vnímáním a myšlením vytvořená a stále posilovaná – zcela uměle udržovaná oddělenost mezi zevním fyzickým prostorem “tam venku” a “naším osobním” vnitřním duševním prostorem v našem „nitru“, dále posiluje naší nevědomost o povaze a podstatě prostorovosti jako takové. Nehledě na nevyhnutelné tíživé emoční prožívání v důsledku omezení prostorovosti vědomí, v kterém žijeme, které verbalizujeme jako nejrůznější strachy, úzkosti, deprese, apod.
Materialistické objektivizující na „vlastnění“ orientované vnímání a způsob bytí nás utvrzuje v tom, že prostor je vlastností fyzického vesmíru, ve kterém žijeme, a my se tak v souladu s tímto myšlením a přesvědčením i tak prožíváme se všemi svými důsledky. Právě proto samo myšlení a sním neoddělitelně spojená řeč je tím, co formuje naše veškeré prožívání a zakoušení světa, i druhých lidí.
Co když jsme ale jenom zapomněli kvůli svým přijatým přesvědčením, že vše, co zakoušíme či prožíváme, v našem nitru i vně nás v prostoru kolem – primárně zakoušíme a prožíváme stále v ryze subjektivním prostoru – poli určitého cítícího a vnímajícího vědomí?
Co když sama „prostorovost“ chápaná jako současná sou-přítomnost bytí věcí a bytostí je primární kvalita či charakteristika naší subjektivity jako takové, tedy vědomí samotného – nikoliv vlastností objektivního fyzického vesmíru?
Nezakoušíme ve skutečnosti vše v prostoru či poli „našeho“ vědomí, které je prvotním prostorem, ve kterém vše, co si uvědomujeme, prožíváme a zakoušíme?
Samotná prostorovost je základní charakteristikou subjektivního poznávání – vrozeností a primární charakteristikou vědomí jako takového, jeho jednou ze základních KVALIT.
Současně neznám snadnější “metodu” či způsob, jak rozpoznat své pravé Já, kterým je samo vědomí v jeho základním aspektu, než skrze ztotožnění se samotným prostorem všeho, co zakoušíme v nitru i vně nás.
O tomto přímém a jednoduchém přístupu rozpoznání a ztotožnění se s vědomím samým skrze ztotožnění s přímo cítěnou prostorovostí prostoru jako takovou, hovoří tradiční meditační manuály tantry jako Vidžňána Bhairava a další.