Tělo vědomí, není nějaký “abstraktní pojem” nebo koncept, ale “živý” sómatický koncept, vyvstávající ze zkušenostní metafyziky – přímé meditativní zkušenosti těla jako pole – těla cítícího vědomí – duše, kterým jako vědomé bytí jsme. Tento koncept vycházející z přímé zkušenosti vědomí, může každý přímo prožívat.
Když se postavíme na zahradě před pěkně rostlý strom a pouze jej přímo vnímáme jako unikátní podobu bytí – jako subjektivní zpřítomňování přímo vnímané plné smyslové zkušenosti by-tí stromu celotělesným vnímáním, aniž bychom jej jakkoliv pojmenovávali a hodnotili, a současně plně cítíme své tělesné bytí jako celek od vrcholu hlavy po dotek chodidel se zemí, pak tedy:
Kde vnímáš pevné usazení stromu v zemi?
Kde cítíš jeho kořeny?
Kde vnímáš jeho kmen?
Kde vnímáš rozlehlost koruny a svobodný prostor mezi větvemi a listy?
Věřím, že si stačí dát jenom trochu meditativního času pro primární subjektivní celotělesné vnímání samotného bytí – zpřítomňování věcí – tak, jak jsou v naší smyslové zkušenosti a sami zjistíme, že vše vnímané vždy současně subjektivně pociťujeme celo-tělesně, tj. že základním vjemem je nakonec určitý subjektivní tón prožívaného bytí, který se přímo manifestuje v aktu našeho vnímání ve společném bytí s vnímanou věcí, či skutečností, kterou si uvědomujeme.
Opravdu vidíme, jak nám “věda” namlouvá, obraz stromu složený či vytvořený v mozku či mozkem jako výsledek odrazu dopadu nějakých částic na sítnici oka s tím, že navíc, co vidíme je složeno vlastně jenom z nehmotných částic, tedy že vše je vlastně podstatně “prázdné”? Je tohle „vysvětlení“ opravdu sdělením o skutečné povaze přímé zkušenosti? Zakoušel – prožíval někdo přímo to, co nám tvrdí věda?
Nebo spíše naopak přímo subjektivně vnímáme by-tí či zpřítomňování stromu svým vlastním celým by-tím v jediném otevřeném poli vědomí, v kterém se nachází vnímající i vnímané. Není to právě naše celé bytí jako takové, které je skutečným nástrojem-orgánem našeho vnímání stromu jako celku (a nejen jeho) a nikoliv jenom oči a rozum dávající nálepky vnímaným objektům?
Co nám ale často aktuálně chybí, je usazení se v tomto přímém bezprostředním celo-tělesném vnímání. Strom vidíme zrakem, jeho orgánem jsou oči. Ty ale opět cítíme v našem těle a skrze naše tělo jako celek. Současně i naše tělo jako celek cítíme a sebe ve vztahu k tělu, neboť jsme primárně cítícím vědomím těla, očí i viděného. Věnujeme svůj čas primárně vědomí tohoto prožívání jako celku nebo se jenom ztotožňujeme s uvědomovanými zkušenostmi, které nazíráme pouze přes náš rozum a tedy vidíme pouze „strom“ ve své mysli?
Toto primární přímé somatické vnímání vědomím skrze celé tělo a oči jako jediné vnímající pole se v sanskrtu a ve staroslovanském jazyku nazývalo čití – odtud české číst. To nám mimo jiné napovídá, co je skutečné “čtení” ve svém prapůvodním slova smyslu. Není jím pouze reprodukce slov z textu do významu, ale obecně veškeré vnímání je svým způsobem čtení – přímé cítění nitra “čteného” těla, ať už “těla” textu, věci či druhé bytosti nebo celé krajiny. Tak se skrze smyslové vědomí povrchu věcí, cítěné celým procítěným povrchem našeho těla, dostáváme do vnitřního světa jejich významu a smyslu, který ztělesňují, poeticko-básnickým jazykem je začínáme, doslova a do písmene, ČÍST.
Když se postavíme například před kostelní věž nebo vysokou budovu a vnímáme její vrchol, kde jej pociťujeme, kde pociťujeme její patu a spojení se zemí?
Vidíme skutečně jenom “neživé” objekty typu “strom” nebo “věž”, oddělené od nás – jako těla – nebo naopak vše, co vnímáme, také nějak konkrétně subjektivně pociťujeme jako živé zpřítomňování uvědomovaného skrze naše vlastní tělesné bytí jako celek ve společném prostoru, a to doslova a do písmene vždy určitým subjektivně tělesným způsobem?
Pak je jistě oprávněnou otázkou, v jakém těle vše vnímáme a jakým tělem skutečně vnímáme věci kolem sebe?
Co to je za „tělo“, když není omezeno „kůží organismu“?
V jakém těle zakoušíme takové subjektivní stavy, které vyjadřujeme například, že jsme “nabití energií”, “povznesení”, “v euforii”, “v extázi” apod. nebo naopak v jakém těle se prožíváme “vyhořelí”, “vyšťavení”, “v depresi”, “pod tlakem”, “ve stresu”, “vyprázdnění”, “vysátí” či naopak jako “před výbuchem”? To jistě nejsou jenom “mentální” stavy nějaké “mysli”, ale míním, že jde o hlubší tělesnou řeč naší duše o stavu svého těla.
V jakém těle cítíme přítomnost druhých jako “roztěkanou” a “neusazenou” nebo naopak “usazenou” a “zakořeněnou”?
V jakém těle cítíme v přítomnosti druhých klid, světlo, vitalitu či intenzitu a tah do nitra?
V jakém těle zakoušíme své sny během spánku a všechny tzv. “jiné” či rozšířené nebo změněné stavy vědomí, vyvolané například zintenzivněnou meditací s entheogeními substancemi?
Míním, že při správném přístupu, mohou “párové meditace” s posvátnými entheogenními látkami umožnit často “poprvé” rozpoznat své širší – z principu nesmrtelné a věčné vědomé tělo – tělo vědomí, které je živou řečí (logos) naší širší duše (psyché), proto se také hovoří o tzv. psychedelické (duši odhalující či zjevující) zkušenosti či meditaci. V jejím plném zkušenostním rozvinutí nejen rozpoznáváme své živé tělo vědomí jako svobodné pole cítícího a vnímajícího vědomí, souznícího – rezonujícího s veškerým bytím jako takovým, které je aktivované skrze “rezonanci” s vědomím psychedelických substancí, ale i jeho nejrůznější dimenze-sféry a podoby bytí, včetně zkušeností bytí samotným Vědomím všeho, co je a může být, tedy univerzálním božským vědomím jako takovým. To je vyjádřeno i védántickým výrokem vyjadřujícím nejvyšší zkušenost jako sat-čit-ánanda, který můžeme přeložit jako bytí-vědomím-(je)-blažeností.
Jsem toho mínění, že nauky, které nezohledňují tyto entheogenní zkušenosti ve svých meditačních praxích, a které by současně přinášely stejné přímé meditační zkušenosti a pochopení bez použití těchto tradičních posvátných látek, vlastně nevedou k opravdovému procitnutí duše, kterou jsme, v jejím skutečném potenciálu. Přitom je zcela evidentní, že i ve starobylých základech tradiční indické jógy a tantry entheogení zkušenost nepochybně existuje.
O povaze vztahu mezi meditativním způsobem života, který nazývám jógou vědomí a vnitřním vzděláváním skrze meditace s psychedelickými substancemi, bych řekl tolik, že skutečnou kvalifikovanou přípravou na plné rozpoznání a integraci entheogenní zkušenosti je vlastní celodenní meditační praxe a vzdělávání v oblasti vědomí. Současně největší přínos psychedelické zkušenosti vidím ve schopnosti vědomě ztělesnit – osvojit si vnitřní praktiky – schopnosti našeho vědomí, tedy naučit se ze své vůle vstupovat do jednou již prožitých oblastí vědomí během psychedelické zkušenosti i bez použití těchto substancí a vstupovat do “psychedelického” vědomí zcela přirozeným způsobem – meditativním způsobem bytí bez nutnosti využití těchto látek. To mimo jiné ukazuje na zcela uměle vykonstruovanou otázku, zda meditační zkušenosti při entheogenní zkušenosti jsou pravé čili skutečně „mystickým“ stavem vědomí, o kterých čteme ze zpráv mudrců. Jsem o tom přesvědčen. Současně tím ale vůbec zdaleka netvrdím, že každý, kdo prošel jakoukoliv tzv. „psychedelickou meditací“ či „entheogenní zkušeností“, prožil také vědomě tyto úrovně vědomí a rozpoznal je natolik, že žije jejich tiché poznání ve svém každodenním životě i bez těchto látek, neboť to je záležitostí širšího kontextu života dotyčného jedince, nebo-li celkového stavu vědomí, specifické individuality a celkového vnitřního a vnějšího prostředí. Samotné pouhé prožitky stavů širšího vědomí nejsou samy o sobě meditační praxí ani skutečným vnitřním životem a vzděláváním.
Jóga vědomí zahrnuje meditační praktiky, které pracují s naším živým tělem – tělem vědomí, v kterém a skrze něj prožíváme všechny “psychedelické” zkušenosti, nejen ty vyvolané užitím tradičních rostlinných substancí, ale i například párovou tantrickou meditací (maithuna). Více se této oblasti věnuji v samostatné knize Vědomí a noetika. K sepsání této knihy mě mimo jiné vedly výpovědi některých “experimentátorů” s těmito substancemi, a to často pod vědeckým patronátem, kteří se vyjadřují, že prožívají takové věci jako “opuštění či vystoupení” z těla, “dezintegraci ega” apod., což svědčí, že jim chybí potřebný zkušenostní nový jazyk pro komunikaci a hlubší pochopení skutečného vnitřního potenciálu toho, co lze zvát “psychedelickou či entheogenní meditací”. Příkladem je právě otázka „těla“ a jeho vztahu k vědomí, který překlenuje živý zkušenostně sómatický koncept “tělo-vědomí” či „tělesnost-duše“. To je ona tajemná bájná sóma sama, o které hovoří starobylé védy – nejstarší dochované duchovní texty indoevropské kultury, skrze kterou védští zřeci prožívali svá duchovní poznání. Už jsme natolik znecitlivěli, že si nedovedeme ani představit, že by ona sóma byla současně samotnou esencí naší duše, její substancionální netělesnou tělesností, která procitne svým vědomím právě nejintenzivněji během „párové“ entheogenní meditace („pití sómy“ řečí védy).
Tělo vědomí je ryze subjektivní tělo – tělo, jak jej subjektivně cítíme, jak říkáme, “z nitra”.
Toto vnitřně pociťované subjektivní tělo není ale jenom naše fyzické tělo, jak je cítíme z nitra, nýbrž je i neomezeným prostorem-oblastí-polem cítícího vědomí neomezeného hranicí kůže fyzického organismu.
Hranice tohoto subjektivního těla jsou hranicemi našeho cítícího vědomí-duše nás samých, druhých, světa kolem nás i našeho nitra, skrze které stále zpřítomňujeme – reinkarnujeme fyzickou formu-podobu lidského těla jako proměňující se tvář našeho “širšího” “božského” – z podstaty nesmrtelného – těla vědomí (divjadéha, jak jej zve tantra).
O tomto – z principu nesmrtelném – těle hovoří i gnostické spisy jako o vnitřním živém člověku (adamas/sóma). Neexistuje jiná podoba „nesmrtelnosti“ než v tomto těle vědomí. Tělo vědomí a jeho probuzení je cestou k vědomé vrozené nesmrtelnosti.
Toto tělo je tvořeno svou “hmotou” (materií) tvořenou vrozenými subjektivními kvalitami tělesnosti duše – cítícího vědomí jako takového, spočívající v samotném vědomí.
Vnitřní struktura těla vědomí je tvořena různě do sebe vnořenými poli – oblastmi vědomí – o svých sómatických citových tónech, vzorech-strukturách, vnitřních pohybech, centrech a celkovém „gravitačním“ těžišti vědomí těla jako celku.
Nejde tedy o nějaké “energetické” tělo, tvořené nějakými vnitřními “energiemi”, ať už jakkoliv “jemnými” či ”duchovními”, nebo o “čakry v páteři”, které bychom si mohli pouze uvědomovat či je pociťovat a “prodýchávat”, ale jde o tělo vědomí se svými prostory vědomí, pohyby vědomí, centry vědomí a celkovými oblastmi – poli vědomí – se svými náladami či tonalitami.
Tělo vědomí je současně vědomé cítící tělo, tedy tělo, kterým cítíme sebe, druhé, věci i svět kolem nás. V tomto těle bdíme, sníme i spíme spánek beze snů a prožíváme všechny tzv. “změněné stavy vědomí”. Toto vědomí těla jako celku je branou i klíčem k onomu „odhalování či manifestování naší duše“ – psychedelickou meditací ve své esenci i bez použití jakékoliv entheogenní substance.
Je tělem, kterým stále dáváme formu a podobu či tvář naší duši – cítícímu vědomí, kterým jsme. Procítěné, plně vědomé tělo je celistvým (holotropním) smyslovým orgánem duše – polem cítícího a vnímajícího vědomí.
To, že se jedná o “subjektivní” tělo neznamená, že není současně fyzické– ALE vědomě cítěné z nitra. Je skutečným ve smyslu prožívatelným tělem na rozdíl od pohledu na tělo “z vnějšku”, jak jej vidí věda a medicína, tedy jako tělo tvořené kostmi, orgány a tekutinami.
Proto míním, že – paradoxně – cesta autentické meditace, spirituality a vnitřního vzdělávání duše začíná u vědomí našeho právě přítomného fyzického těla jako celku a jeho aktuálně probíhající celkové smyslové zkušenosti – našeho subjektivně prožívaného ztělesňujícího se by-tí, kterým jsme a dostatečné intenzity tohoto sebe-prožívání, nikoliv u snahy se od těla „rozlišovat“ nebo „odtotožňovat“, či z něj „vystupovat“, nebo jej opouštět z pozice určitého „já“ – ať už jakkoliv „sebe-si vědomého“ – a jinak se z “těla” “vysvobozovat”, třeba „nezaujatým“ pozorováním. Naopak, co nám chybí je jeho plné cítění a skrze něj cítění i samotného vědomí a jeho kvalit.
Jóga vědomí je tak současně primárně jógou těla – ale těla, jak jej subjektivně pociťujeme “z nitra” jako celek, tedy jógou vědomého těla – těla vědomí a jeho vnitřních dimenzí. Tím se zásadně liší od všech druhů jógy, které se zaměřují na pozice fyzického těla (tzv. ásany) a ovládání jeho vnějšího aerobního procesu dýchání nebo meditací, které usilují o „odtotožnění“ či rozlišení od fyzického těla viděného z vnějšku.
Tělo, s kterým “pracujeme” v meditačních praktikách jógy vědomí, je ryze subjektivní vědomé tělo – tělo vědomí jako holotropní pole vědomí, které sjednocuje tři základní prostory-dimenze jediného vědomí:
- vnější cítěný prostor kolem těla směrem vně na horizont;
- vnitřní cítění prostor v nitru těla se svým gravitačním těžištěm, které nás spojuje s ještě hlubším polem;
- neomezeného, vše zahrnujícího pole „temné“ niternosti tvořené mnohaúrovňovým vnitřním vesmírem vědomí možného.
Integrující součástí tohoto našeho “božského” vědomého těla – těla vědomí či tělesnosti-duše (v tantře zvaného divjadéha) je naše lidská forma – podoba fyzického organismu jako celku subjektivně prožívaného “z nitra”, neboť spojuje oba základní prostory vně a v nitru těla. V tomto sjednoceném prostoru pak proudí (nádí) samo vědomí o různých vnitřních zvucích (náda) a citových tónech (dhvani) a vytváří různá odstředivá a dostředivá centra (bindu/vidnu) jednotlivých oblastí – prostorů – polí vědomí (čakry/kolovraty či kolovrty) o různých metafyzických náladách (rasa).
Toto naše širší “božské” – z principu “nesmrtelné” – ale zato naopak věčně rodící se / re-inkarnující se tělo vědomí-duše se také nazývá tělem poznání (vidžňánadéha), či tělem tantry (tantradéha), neboť ono samo je skutečným ZDROJEM tantry jako vždy nově inkarnujícího se živého ztělesňujícího se poznání (gnóse) v každé individuální bytosti, a tedy i filozofie a souboru praktik jógy vědomí.