Nejvíce akcentovaným smyslem v naší zkušenosti bývá zrak sídlící v hlavě. Nejvíce vjemů získáváme zrakem, tedy viděním a pozorováním. Tato skutečnost a její přetěžování nalezla až svou abstrakci v podobě vykonstruovaných konceptů „subjekt“ – „objekt” jako model pro samo vědomí s vytvořením „ideálu“ od všeho rozlišeného „nezaujatého pozorovatele“ zkoumaných „objektivních“ zkušeností. Tento typ či abstrakci „vědeckého pozorování“ můžeme nazvat chladnou studenou snahou o ne-dotčení se zkoumanou věcí s cílem hledat „bájnou“ objektivitu, což je z principu neuskutečnitelný ideál – z principu povahy vědomí jako takového.
Pohled na takovou „objektivní“ věc jako do očí člověka nás z tohoto konstruktu přirozeně vyléčí. To, co vidíme v očích druhého, je „objektivní“ nebo „subjektivní“ zkušenost? A jaké to je současně z pohledu partnera?
Co když je zde ještě prvotní pole CITu, které zahrnuje a cítí jak pozorovatele, tak pozorované, tak samo pozorování jako trojjedinnou manifestaci svého vlastního smyslu – významu o určitém svém kvalitativním tónu tohoto prvotního pole CITu?
Když se díváme na nějaký předmět, třeba květinu, hrnek na stole, nebo druhého člověka, můžeme skutečně říci, že vidíme jenom „zrakový objekt“ o různých barvách a vnějších vlastnostech?
Nebo ve skutečnosti vnímáme okamžik po okamžiku zpřítomňování dané věci – hrnku (doslova a do písmene „hrnkování“) v našem subjektivním vědomí, nejen jeho barvy, ale i tvaru a dokonce cítíme-tušíme i jeho hmotnost? Dokonce můžeme vnímat i různé možnosti a potenciality pohybů spojených s danou věcí, třeba hrnkem.
Když vnímáme – vidíme tvář druhého člověka, tak také nevidíme jenom „zrakový objekt“, ale jeho unikátní tvar a zář či lesk jeho očí, vnímáme, jak se cítí jeho aktuální prožívané já, náladu jeho duše v jeho těle. Je tedy zřejmé i z běžných smyslových zkušeností, že na našem smyslovém vnímání se určitým způsobem podílejí všechny smysly včetně hmatu, tedy celé tělo jako takové.
Z našich národních dějin je znám příklad husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova, který byť postupně přišel o obě oči, byl schopen dále přímo v poli vést svá vojska a velet jim dále v úspěšných bitvách. Dokonce je známo, že v době po oslepnutí na obě oči, vlastní rukou zabil svým palcátem kněze, který vyvolával nepokoje v jeho vojsku. Je tedy zřejmé, že minimálně prostorové vnímání spojené s tělem muselo zůstat zachováno.
Můžeme například cítit i bez přímého fyzického doteku tzv. „na dálku“ hrubost skal, či pevnost kmenů stromů, vodnatost řeky, ale i tvary a povrchy domů, jejich unikátní textury, apod.
Když posloucháme vážnou hudbu, slyšíme jenom tóny nástrojů o různých frekvencích a zpěv, nebo doslova cítíme tiché kvality ztělesňované hudbou? Tyto a jiné zkušenosti nás poučují, že jakékoliv přímé smyslové vnímání jako vidění, ale i slyšení a veškeré smyslové vnímání, je primárně cítěním.
Starobylé sanskrtské slovo pro vnímání – citi, také vyjadřuje tuto skutečnost. Chápe ji jako aktivní projev vůle (-i) samotného vědomí (cit). Příbuzným je i staroslovanské slovo čití pro přímé subjektivní smyslové vnímání a z něj odvozené slovo „čich“, který vyjadřuje jak pachový (čichový) smysl, tak hlubší intuici. Další příbuzné slovo „číst” či “čtení“, k nám svým vznikem promlouvá o povaze a esenci čtení jako takového.
Čtení není jenom čtením slov v knihách, ale vpravdě čtení je i přímé cítění povrchu (textu-ry) smyslové vědomí těl věcí a bytostí. Smyslové vědomí povrchu věcí a těl bytostí je vnějším projevem – literou smyslové abecedy vnitřních zvuků (meta-fonémů) nejrůznějších subjektivních kvalit a významů samotného vědomí-duše, které těla věcí a bytostí zpřítomňují a ztělesňují.
Jako takové je přímé bezprostřední smyslové vědomí vnímání těl věcí, textu i bytostí možností vstupu do jejich vnitřního prostoru obsahu – významu – záměru cítěného a tedy „v pravdě“ čtením ve svém hlubším slova smyslu. Cítění smyslového vnímání (čití) současně abstrahuje-metabolizuje tichý smysl a význam našich prožívaných smyslových zkušeností, který rezonuje s kvalitami v našem vlastním vědomí-duši.
Abychom mohli něco skutečně přímo poznat, musíme se toho nejprve přímo umět “dotknout” a “stát se tím” či být tím. Přímé smyslové vědomí povrchu těl věcí a bytostí je možným vstupem do vnitřních prostorů významů a smyslu daných věcí a bytostí, tedy jejich čtení.
Primárním smyslovým vnímáním či proto-vnímání je primárně celo-tělesné cítění doteku, viděného, slyšeného, chutnaného a čichaného.
Jaká část našeho těla je vlastně nejcitlivější na dotek i světlo? Na ostré světlo slunce, či odraz světla od sněhu reaguje pouze povrch očí – vynutí jejich zavření skrze oční svaly. Současně právě fyzický dotek povrchu očí je nejcitlivější z celého povrchu těla. Shledáváme, že vidění je neoddělitelné od cítění.
K rozšíření a prohloubení vědomí, ve kterém spočíváme a kterým jsme, vede jednoduše rozšíření a prohloubení – obecně zintenzivnění našeho přímého tělesného vědomí aktuálního smyslového vnímání jako takového.
Současně takto rozšířené a prohloubené vědomí nám přináší potenciálně zcela novou – proměněnou zkušenost smyslového vnímání jako vyjádření citové rezonance smyslových kvalit samotného vědomí – kvalit spočívajících v samotné duši hledajících své vyjádření ve vnímaných prožívaných smyslových zkušenostech.
Základním klíčem a důležitostí v tomto vnitřním procesu meditace je zintenzivnění vědomí těla jako celku jako subjektivně pociťovaného povrchu cítící-dýchající duše, kterou jsme a současně jako celistvého prvotního smyslu – orgánu duše, který předchází rozlišení jednotlivých smyslových zkušeností čichu, chuti, zraku, hmatu ve smyslových zkušenostech.
Pokud chceme rozšířit či transformovat naše zrakové vnímání ve skutečné zření, tedy vidění do cítění a cítění do vidění, či vidět cítícím způsobem nebo cítit vidoucím způsobem, musíme podstatně rozšířit vidění o hmatovou dimenzi vnímání, tedy sjednotit pole zrakového a hmatového vnímání.
Z druhého pohledu jde současně o transformaci našeho celo-tělesného smyslu hmatu, kterým zakoušíme skrze procítěný vnější povrch – “kůži” těla jako celku hmatovým způsobem prostor a éteričnost kolem nás do podoby sférického „vidění“ všemi směry tímto povrchem skrze spojení vědomí procítěného povrchu očí a celého těla jako celku, a to z nitra a z vnějšku současně.
Jinými slovy, jednoduše řečeno, musíme své vidění pouhýma očima transformovat ve vidění celým tělem – jeho povrchem, přejít od bodového vidění z určitého “já” z hlavy a skrze naše oči k celo-tělesnému sférickému podstatně cítícímu vidění a vidoucímu cítění.
Klíčem je kultivace vědomí těla jako celku – jako dýchajícího povrchu spojující prostor smyslového vědomí kolem těla a vnitřního prostoru vědomí-já v těle v jediném poli cítícího vědomí.
Je jen na nás, kolik času dáváme vědomí svého vnímání a prožívání.