Duše, kterou jsme, je mnohotvárná a má mnoho podob a tváří. Běžně jsme ztotožnění jenom se svým aktuálním prožívaným já spojeným s fyzickou skutečností a její formou a tu pak máme tendenci považovat za jedinou skutečnost. Naše aktuálně prožívaná skutečnost našeho já je pouze jednou z možných a současně my sami i právě nyní v tomto okamžiku máme současně mnoho jiných podob a forem, kterých si nemusíme být vědomi. Žijeme tak v omezujícím přesvědčení, že se vždy nacházíme pouze v jednom místě a čase.
Vykonstruovaný vnímající-koncept objektivního fyzického těla – tedy těla viděného z vnějšku vnějším zrakem jako “tělo z masa a kostí”, se kterým se ve své nevědomosti ztotožňujeme – nám brání vůbec pochopit mnohaúrovňovost našeho vnitřního já a jeho pružného vnitřního ryze subjektivního multidimenzionálního-těla-duše.
Naše aktuální fyzická skutečnost, tedy fyzické tělo, všechny jeho jednotlivé buňky a jeho prostředí – svět – jsou ve své fyzické podobě udržovány obrovskou organizační silou a vitalitou, která udržuje nejen celý živý proces našeho fyzického těla, ale i jeho smyslový svět kolem nás, který není od něj oddělen. Jedna jediná síla utváří nás samé i svět, ve kterém žijeme a všechny bytosti v něm.
Tato vysoce inteligentní samo-organizující síla či vitalita je silou vědomí projevující se zkušenostně v každém ztělesněném bytí – formě vědomí jako trvalý stav tiché metafyzické PULSACE. Tato pulsace je zkušenostním projevem věčného zpřítomňování všech individuálních forem vědomí ve vše organizujícím principu života.
V běžném stavu omezeného zaměření našeho vědomí pouze na to ci si právě uvědomujeme, si nejsme vůbec vědomi složité neurologické aktivity probíhající v našich tělech, například komplexní komunikace mezi buňkami těla. Každá buňka, molekula či atom našeho těla je samostatným vědomím i identitou, přesto každá buňka neustále komunikuje s ostatními buňkami v těle skrze nesčetná pulsující pole vědomí, ze kterých je celé tělo stále utvářeno. Tyto vnitřní děje se přesto stále odehrávají i na pozadí aktuálního stavu vědomí.
Každá buňka jako základní jednotka těla je tvořena samostatným unikátním různě specificky individualizovaným vědomí a identitou, které dává vzniknout specifickým formám buněk a jejich chování. Každá buňka ve svém prostoru existuje – organizuje se v neustálém procesu roztahování a smršťování, tedy v neustálé pulsaci svého individuálního života. Kompletně pak buňky tvoří celé systémy a soustavy s vnitřními pohyby, tzv. peristaltikou. Tato pulzace všech buněk neustále utvářejících naše tělo je ve skutečnosti pulsací jejich vědomí, které je zpřítomňuje a společně tvoří ke stále nové celistvosti zvučící citový tón vědomí našeho tělesného bytí jako celku. Každá buňka tak pulsuje svým jedinečným vzorem a dohromady utvářejí doslova živou tichou symfonii citových tónů našeho celkového tělesného bytí, ze kterého povstává jak naše identita, tak vlastní kognitivní vlastnosti cítění, myšlení i řeči. Vědomí těla jako celku se tak stále podílí na naší prožívané identitě. Naší primární identitou je tak celkový výsledný PO-CIT tělesného vědomí zahrnující neodděleně všechny oblasti a buňky těla.
Fyzické tělo, jak jej cítíme z nitra, tedy vnitřní subjektivní tělo, je tak živou symfonií různých druhů a kvalit vědomí, které se zpřítomňují jako buňky fyzického těla a jeho celková podoba. Fyzické tělo je živý obraz naší duše – vědomí a jeho nesčetných kvalit, kterým jsme a je jeho vnější podobou a ztělesněním.
Člověk, to, co ve své esenci je jako cítící vědomí – duše, tak neustále utváří podstatně sám sebe, nejen své tělo a svět, v jakém žije a v jakém se zpřítomňuje, ale i jak jej vnímá a prožívá. Byť převážně nevědomě, až v jakémsi polospánku, přesto nevědomé části nás samých, našeho bytí jako celku se plynule podílejí na organizaci těla i vnímání skutečnosti světa.
Otázkou, proč si běžně nejsme vědomi širšího vědomí skutečnosti, kterou žijeme, je INTENZITA ztělesnění našeho vědomí, tedy intenzita vědomí jako takového v naší aktuálně prožívané zkušenosti a celkový střed vnímání a těžiště našeho vědomí – místo, odkud vnímáme.
Některé naše širší části nás samých se podílejí na vnímání daleko intenzivnější podoby “vitality” vědomí a podílí se na utváření zcela jiných forem a tvarů v jiných úrovních a dimenzích skutečnosti. Pouze vlivem našeho zaměření pozornosti spojené s aktuálním tělem si nejsme vědomi i jiných částí nás samých, jiných já a jejich zkušenostních světů.
Naše vnitřní já i vnitřní tělo, které je od něj neoddělitelné, je mnohaúrovňové a mnohadimenzionální. Každému individuálnímu já odpovídá určité subjektivně prožívané tělo a jeho svět. Ačkoliv existujeme jako individuality v našem těle, naše skutečná širší identita – duše zahrnuje všechny naše nesčetné identity – minulé, aktuální, potenciálně budoucí, alternativní apod. Navíc ani minulost či budoucnost neexistuje jedna jediná, ale existuje mnoho možných alternativních minulostí, stejně jako možných alternativních budoucností.
Z toho je zřejmá jedna skutečnost: duše či naše celistvé (holotropní) Já obsahuje takový nekonečný tvůrčí potenciál, že jej nelze nikdy plně vyjádřit skrze jednu osobnost, inkarnaci či já. Je dobré si to připomenout v okamžicích, kdy podléháme záchvatu tvořivosti či geniality uvolněné tvořivé vitality vědomí, ale nevíme z tolika možností, čemu svůj čas opravdu věnovat.
Všechny naše individuální inkarnace, jejich osobnosti i já, včetně těch žijících v jiných dobách či dokonce sférách vědomí, se stále všechny současně “paralelně” vyvíjejí v souladu se svými individuálními identitami a záměry, a to přesto, že jsme ztotožněni pouze s aktuální inkarnací. Přesto všechny naše části nás samých spolu vnitřně okamžitým způsobem stále komunikují podobně jako buňky v našem fyzickém těle.
To vede ke zkušenostem, které popisujeme jako náhlý vnitřní hlas intuice či svědomí a k přirozeným zkušenostem “telepatie” a “jasnovidectví”. Bohužel vlivem svých materialistických a objektivizujících přesvědčeních si sami zabraňujeme tyto své vrozené schopnosti duše vědomě užívat.
V běžném denním stavu si málokdy jsme vědomi našeho širšího vědomí Já – duše i jejích dalších vnitřních dimenzí prostě proto, že jsme přijali určité přesvědčení o skutečnosti, kterou také podle toho žijeme a vnímáme.
Nicméně ve spánku a během snového stavu se dostáváme blíže do kontaktu s naším širším vnitřním já-duší jako cítícím tělem-vědomí.
Nicméně “za” snovou dimenzí našeho snícího těla-vědomí je ještě jedna hlubší rovina či dimenze vědomí – vědomí ryzích metafyzicko-psychických zkušeností či vnitřních událostí, které mají své vnější vyjádření v podobě snění a vnitřních nezbytných fyziologických procesů v organismu těla jako jsou různé vlnové cykly vylučování neurotransmiterů a hormonů v našem těle. Většinou si po probuzení pamatujeme už jenom ony sny či spíše jejich výsledné interpretace a nikoliv jejich zdrojové metafyzické události, pokud vůbec si ráno nějaké sny pamatujeme, a jsme tzv. “odpočatí”.
Právě během spánku se naše duše opět zcelistvuje a vrací do svého DOMOVA a shromažďuje všechny prožité zkušenosti svých inkarnací, osobností a já. Ve spánku nejen, obrazně řečeno, komunikujeme se svým širším Já, ale i všechny jeho části komunikují mezi sebou, a tak společně stále utkávají vnitřní metafyziko-psychické události, mající své vyjádření ve snění a v následném denním životě po probuzení.
Během spánku se podílí naše duše na dalších aktivitách, které nemusí souviset s naší aktuální inkarnací – učí se, vzdělává se, hraje si v tichém obcování v prostoru “mezi životy”, v prostoru prvotních událostí, jež jsou zdrojem všech inkarnací.
Jinými slovy, ve spánku jsme všechno možné, ale nikoliv nečiní a pasivní! Pokud někdo tvrdí, že spánek je zahálka nebo, že pouze si tělo odpočine, poukazuje pouze na svůj vlastní způsob života a prožívání na základě své ztělesněné nevědomosti. Právě ve spánku provádíme, ať si to jsme vědomi či nikoliv, skutečnou vnitřní práci, doslova pracujeme v “under-groundu” naší veškeré existence.
Během spánku komunikují nejen části naší vlastní duše, ale komunikujeme i s druhými, které známe, a to na všech úrovních vědomí. Doslova a do písmene vnitřně METABOLIZUJEME naši denní zkušenost, regenerujeme náš organismus a vybíráme z nekonečných možností možných událostí a pravděpodobností, které projektujeme na svou fyzickou budoucnost. Právě ve spánku spřádáme vnitřní psychický či duševní proces nevyhnutelně směřující k manifestaci v zevním světě jako události a zkušenosti. Jinými slovy, naše “spící” já je daleko vědomější a moudřejší identitou, než naše denní prožívané já (ego).
Je pro mě tudíž záhadou výrok indického mudrce Ramany Mahárišiho na dotaz jednoho z návštěvníků, na otázku, jak poznat své Já, kdy mu odpověděl, že pouze celodenní praxí, neboť v noci nemůžeme nic dělat. Současně je pravdou, že Ramana učil i takové věci, že “tělo je sama nemoc”. V tomto smyslu je možné chápat jeho osobní výroky jako to, co on sám prožíval, nikoliv za autoritu v oblasti vědomí a jeho nauky. Nicméně pokud skutečně do důsledků praktikujeme jím učené zkoumání zaměřené na vědomí sebe, shledáváme, že výroky ani takových autorit nemusí být pravdivé. V oblasti vědomí neplatí nějakých absolutorií a přestože považuji Ramanu Mahárišiho za jednoho z mých metafyzických učitelů, zejména díky objevení meditativního přístupu dotazování, nelze současně neříct, že jeho pochopení a poznání bylo velmi zúžené. Tím současně nepopírám a nezpochybňuji jeho poměrně silnou zasvěcovací schopnost poznání vědomí Já v aspektu neomezeného pole vědomí vně projevené aktuality se středem v hrudi. Nicméně to není poznání našeho skutečného Já celé, ale velmi omezené.
Ego příliš orientované materiálním způsobem a zaměřené na své “fyzické přežití” je překážkou své vlastní vnitřní pružnosti a svobody spojit se se širší částí své skutečné identity, kterou je vědomí samo. Ego se nedokáže vědomě vztahovat ke skutečnosti, kterou samo neuznává a popírá svým postojem a přesvědčeními.
Nicméně jsem zkušenostně přesvědčen, že existují meditativní přístupy a prostředky, které nám umožňují být si vědom i svých širších identit, včetně bytí-vědomím samým během snění či spánku.
Základním principem je tzv. “obrácení naší pozornosti” do naší tělesné niternosti jako celku, do její nekonečné duševní hlubiny. Proto prvním krokem či klíčem je vědomí těla jako celku jako subjektivního povrchu – hranic našeho vědomí, které spojují nekonečný prostor kolem těla s jeho nekonečně hlubokou duševní niterností. Zintenzivnění základního vědomí těla je klíčem k rozpoznání vědomí i jeho rozšíření a prohloubení o prostory kolem a v nitru těla.
Skrze procítěný povrch našeho těla můžeme přímo vnímat vnitřní procesy probíhající v našem těle, kterých si normálně nejsme plně vědomi.
Co vlastně pociťujeme obrácením naší pozornosti do nitra tělesného bytí?
Některé současné duchovní směry hovoří o tzv. vnitřní “energii” či “energiích”, což je jenom nálepka pro prožívané zkušenosti jejich interpretorů, neboť pojem “energie” vznikl ve zcela jiné oblasti a pokud jej používáme, neměli bychom zapomínat, že tím míníme zejména samotné kvalitatovní pohyby či aktivitu vědomí, nikoliv nějaké “objektivizovatelné” podoby nějaké “energie”. Tím si jinak zavíráme možnost hlubšího vědomí a pochopení duševní niternosti našeho těla i povahy skutečnosti jako takové.
Naše tělo je tvořeno jednotlivými buňkami se svým konkrétním smyslem, účelem, plánem a svojí individuální identitou. Ty společně tvoří “kolonie” doslova “rodiny” (KULA) specifických buněk, které ve vnějším prostoru tvoří jednotlivé orgány, systémy svalů, šlach, kostí, nervů, vnitřních orgánů apod. Ty jsou projevem svého buněčného vědomí, které jim dává vzniknout. Každá buňka je tak samostatným vědomím a naše tělo je stále živým samo-organizujícím procesem těchto jednotlivých forem vědomí tvořící buňky, orgány, soustavy a celé tělo jako celek.
Z tohoto samostatného unikátního vědomí každé buňky v těle vyvstává její struktura a funkčnost. Každé takové individuální vědomí pulsuje svou věčnou expanzí a kontrakcí, během které se aktualizuje v celistvém samo-organizujícím živém procesu těla jako celku. Naše fyzické tělo, jeho buňky se nacházejí trvale ve stavu stávání se, neustále se rodí a umírají. Tento proces je možné vnitřně kvalitativním rozlišováním pociťovat jako celotělesnou jemnou pulsaci, která je výsledným tónem všech polí tvořících vědomí těla jako celku.
Tato přímo zakoušená pulsace bytí našeho těla jako samo vědomí má současně i svůj celkový kvalitativní citový tón vědomí (dhvani), který tvoří výsledný tón duše v těle. Tyto citové tóny jednotlivých polí vědomí, které můžeme zakoušet ve své tělesné duševní niternosti, vyvstávají ze širších kvalit, vzorů a potencialit spočívajících v nevyčerpatelném potenciálu duše samé, našeho širšího cítícího pole vědomí, kterým jsme a které se zpřítomňuje a ztělesňuje jako naše tělo a zkušenostní svět kolem nás.
Naší duši jako pole neomezeného cítícího vědomí a její nekonečný potenciál poznáváme skrze její tělo, naše vnitřní ryze subjektivní tělo-duše a jeho vnitřní vědomí-já. To plně souzní s učením tantrického meditačního manuálu Vidžňána Bhairava, kde je řečeno, že Šiva (=vědomí či duše) se poznává skrze svou Šakti (=tělo a svět).
Duše, kterou jsme, je vědomí našeho celistvého (holotropního) já jako celku, které zahrnuje vědomí těla jako základní duševně-citovou hlubinu vědomí, ze které vyvěrá náš prvotní pocit sebe. Tělo a já jsou neoddělitelné a současně platí, že jsme si aktuálně natolik vědomi sebe – své duše, kterou jsme, nakolik jsme si současně i vědomi svého těla, svého tělesného bytí jako celku. Intenzita, s jakou prožíváme svou širší vědomou identitu jako pole cítícího vědomí-duši, souvisí s mírou intenzity vědomí těla v naší aktuálně prožívané zkušenosti.