Stezka Sebe-poznání jako rozšiřování našeho celkového vědomí
Vědomí je Já.
Individuální vědomí je vyjádřením univerzálního vědomí a podílí se na božské blaženosti lásky. Čím a kým bys mohl být vystrašen?Šivovy sútry
Meditace jako způsob života a bytí
Meditací jako takovou, nikoliv jako „určité meditační cvičení“ chápu jednoduše a prostě jako věnování času tomu, být – tedy spočívat jako samo vědomí v našem proudu prožívání zkušeností sebe a světa a druhých a skrze ně stále směřovat k celistvosti svého Já, kterým je proměňující pole celo-tělesného cítícího vědomí a tak k novému vztahu k nám samým, druhým i našemu životu jako celku, všem jeho oblastem, tak aby náš život byl souznícím vyjádřením celé naší bytosti ve všech jejích unikátních rozmanitých tvořivých schopnostech, jejichž stále nevyčerpatelné možnosti se nám tak otevírají v dialektickém tvořivém pnutí mezi rozšiřováním rozsahu našeho vědomí prožívání jako celku a současné prohlubování našeho ukotvení v prostoru možností dosud neprojevených kvalit cítícího vědomí samého.
Meditace není jenom určitá aktivita v čase a prostoru na určitém místě, ale je způsobem života, způsobem vědomého bytí jako samo vědomí, kterým jsme a které nás i vědomí – stále oživuje a zpřítomňuje jako nás a naší zkušenost světa. Míním, že jenom meditativní způsob života může vést ke Zdraví v tom nejširším slova významu.
Meditace není jenom určitou „rekreační“ aktivitou na různých meditačních seminářích v ústraní, ale celoživotní disciplína, proces a pravé milování odhalující se pravdy našeho bytí spočívající ve věnování celého svého času k celistvosti směřujícího vědomí celého našeho života jako celku, ať jsme činní při běžných denních aktivitách, v zaměstnání, při trávení času s přáteli, rodinou, nebo během formálního času věnovaného výhradně meditaci. Jde o způsob vědomého života.
Meditace není únikem před světem a životem, ale naopak vědomým přitakáním životu samému, jak se v naší individuální zkušenosti projevuje na všech úrovních. Meditace je způsob bytí, procesem, ve kterém stále věnujeme čas bdělému spočívání v cítícím vědomí všeho, co aktuálně prožíváme, ať jsou to myšlenky, pocity, impulsy z vnějšího i vnitřního prostoru života, i toho, co jsme prožívali doposud, čímž se přirozeně otevíráme širšímu vědomí, které nám přináší nové vědomí našeho života jako celku, nová pochopení, možnosti, vhled do různých oblastí našeho života, vztahů, apod.
Pokud ve svém životě stále cítíme pnutí, nebo určité tíživé oblasti, míním, že je tomu proto, že jsme dosud dostatečně nevěnovali svůj čas vědomí potřebné oblasti našeho života celo-tělesným vědomím a věnování času rozšíření daného vědomí, aby došlo k souznící proměně našeho celkového vědomí sebe.
V dnešní době se říká, „čas jsou peníze“, myslím si, že spíše, čas je jediné co opravdu máme, jediný „kapitál“. Život je zejména o kvalitativním prožíváním, tedy cítící hloubce prožívání našeho času jako širšího prostoru zahrnujícího nejen to co aktuálně prožíváme a čeho jsme právě účastni, ale i všeho co tvoří naší minulost a možnou budoucnost.
Naše zkušenost a rozlišení vědomí
Celý život se nějak prožíváme, nebo něco prožíváme, něco si stále uvědomujeme, jsem si něčeho vědomi. Současně zjišťujeme, že přes mnohost a rozmanitost věcí, které si uvědomujeme, je v naší zkušenosti přítomno něco, co všechny zkušenosti, ať už nás samých, nebo druhých a věcí spojuje a umožňuje. Jednou skutečností jsou sami uvědomované věci a fenomény a zcela jinou skutečností je vědomí jejich prožívání a zakoušené. Vědomí je nedělitelné od prožívání našich zkušeností, ale současně zcela různé – tedy rozlišené.
Rozpoznáním rozlišenosti vědomí od všech svých zakoušených – zkušenostních obsahů, ať již mentálních, emočních, smyslových nebo tělesných, nás samo vědomí osvobozuje od nevědomého ztotožnění s těmito obsahy skrze ztotožnění se samotným vědomím prožívaných věcí a fenoménů a nikoliv s nimi samými.
Základní praxe vědomí spočívá ve vědomém ustoupení – přesunu těžiště bytí od vědomí našeho prožívání a zakoušení ke zkušenosti samotného vědomí tohoto prožívání.
Neexistují věci, druzí, svět sami o sobě jako objektivní skutečnosti. Rozpoznej ve své zkušenosti, že vědomí jakékoliv věci, myšlenky, emoce či tělesného prožitku není danou věcí, myšlenkou, emocí či tělesným prožitkem, ale vždy zcela přirozeně vrozeně všech věcí, myšlenek, emocí či tělesných prožitků prosté – ryzí vědomí, skrze které se dané věci, myšlenky, emoce či tělesné prožívání doslova vědomí – tedy zpřítomňují ve svém bytí jako různé formy a kvality prožívajícího vědomí.
K uvědomění (znovu-rozpoznání) samotného vědomí v naší zkušenosti, není nutno nejprve „utišit“ nebo „vyprázdnit“ mysl, odtáhnout se od světa a těla pozorností, nebo se jakkoliv soustřeďovat na něco, nebo naopak obracet se do nitra, ale rozpoznat bdělým cítícím nasloucháním – jeho vědomím výše uvedenou pravdu vědomí.
Možnost prvotní volby vědomí
Základní praxe jógy vědomí – její meditace spočívá v disciplíně stále přítomné možnosti volby: ztotožnit se se samotným vědomím toho, co zakoušíme a prožíváme, a nikoliv s tím, co právě prožíváme a zakoušíme, tedy nikoliv s myšlenkami, city a emocemi, nebo věcmi a fenomény naší zkušenosti, ale s jejich vědomím, v kterém a ze kterého vyvstávají a v kterém si jich jsme vědomi. Základní charakteristikou vědomí je prostorovost, která je neoddělitelně spojena se svým obsahem, ale přesto zůstává zcela různá od svého obsahu.
Nedvojná dvojnost Já-ství
Zakoušené a prožívané věci a fenomény (ne-já), ale i každé a všechny zkušenostní prožívaná já, jsou uvědomované zkušenosti, samo jejich prožívající já – Prožívatel je však samo prožívající vědomí neboli vědomí Já. Já, či lépe Vědomí Já je takové Já, které není žádným z prožívaných nebo zakoušených já – tedy jenom určitým pocitem já, ale samotným vše pociťujícím vědomím samým.
Někteří duchovní učitelé nebo nauky hovoří o nutnosti zmizení či rozpuštění ega. Pojem ego vyjadřuje latinsky „já“. Jáství není ničím jiným než vztahovostí samotného vědomí umožňující samotnému vědomí prožívat své zkušenosti a současně prožívat samo vědomí jako takové. „Meditativní“ snaha odstraňovat ego chápané ve svém původním významu jako zkrátka já, je snahou o popírání základní vlastností vědomí a života jako takového, kterým je právě dialektický vztah – věčný dialog naší duše. To, co je jistě nutné odstranit je omezení vědomí na aktuálně prožívané já (ego), které si přivlastňuje vědomí a pozornost jako svou vlastní.
A to tak, že věnujeme potřebný čas tomu, abychom rozšířili vědomí našeho celkového sebe-prožívání, které promění naší zkušenost tím, že v ní vyvstane širší pole vědomí, v kterém přebýváme. Ztotožněním se s tímto vědomím, nás samo vědomí osvobozuje od ztotožnění a omezené zkušenosti aktuálně prožívaného já.
Cílem meditativního vědomí není odstranění našeho já, našeho sebe-prožívání, ani ztotožnění, nebo splynutí do nerozlišenosti s určitým „vyšším Já“, ale rozpoznáním, že naše skutečné (pravé) aktuální já JE samo vědomí všeho, co zakoušíme, tedy vědomí Já tím, že rozšíříme vědomí prožívání sebe jako celku.
Nejde o „zmizení“ já či o „odstranění“ já, ale o vědomé rozpoznání, že naším pravým já je současně samo ryzí vědomí, tedy vědomí Já.
Otázka emocí
Jsme cítící a emočně se projevující bytosti. Zdravé vyjadřování emocí je základem duševního zdraví. Musíme také rozlišovat mezi city a pocity jako uvědomovanými zkušenostmi a pak mezi je pociťujícím vědomím. Je tedy zřejmé, že ačkoliv vědomí není žádným z prožívaných zkušeností, tedy ani žádnou emocí nebo jenom pocitem, je současně ale tím, co nejen umožňuje vše cítit a pociťovat, ale že je samotným ryzím – či čistým CITEM. Proto vědomí jako takové je primárně cítící vědomí. Cítění je prvotní schopnost vědomí.
Naše zkušenost nám říká, že všechny nejrůznější emoce a emoční počitky vždy zakoušíme současně někde lokálně – umístitelně v těle, vždy v určité oblasti, ať to je hruď nebo břicho. Meditativní přístup k emocím a všem pocitům obecně spočívá v zaměření se na dostatečné rozšíření a prohloubení celo-tělesného prožívání daných emocí a nikoliv na mentální nálepkování typu: „to je smutek“ nebo „já jsem smutný“, „to je deprese“ nebo „já jsem v depresi“, „to je zlost“ nebo „já jsem zlostný“ s postoji odmítání. Čas věnovaný tomuto vědomému doslova trávení našich emocí vždy dříve či později přinese samovolně posun v našem celkovém prožívání a vědomí.
Nejrůznější emoce, kam patří nejen ty tíživé, ale i povznášející nejsou něco, co máme, ale co je podstatně pouze dosud plně nezformulovanou, hlubší, citovou, pociťovanou otázkou, vždy širším vědomím. Nejde o to je „zpředmětnit“, „objektivizovat“ a „odtahovat“ se od nich, ale naopak hlouběji a intenzivněji je procítit jako určité vědomí těla a osvobodit se ze sevření jejich vzorců prožívání, chování a jednání, do kterých nás pudí.
Holotropní (k celistvosti) směřující Já
Jsme natolik vědomím Já, nakolik jsme neomezeným otevřeným prostorem-polem vnímajícího vědomí zahrnující celé naše bytí, tedy celou naší tělesnost – tedy celo-tělesné sebe-prožívání, tak současně rozšiřující se prostor vně těla zahrnující náš širší životní prostor, vztahy, i do nitra rozšiřující se gravitační prostor našeho života jako celku.
Tělem Já je pole prožívajícího se cítící vědomí samotného, které je proměnlivé svým rozsahem, hloubkou (intenzitou), tak kvalitou jehož vnější strukturovanou formou je „tělo“ viděné zvenku. Otázkou celistvosti našeho Já, kterým je zcela individuální unikátní živá Osobitost vědomí je otázkou celistvosti našeho individualizování jako celku v podobě těla vědomí. Natolik jsme vědomím svého já jako celku, tedy Já, které je širším polem cítícího vědomí, nakolik jsme vědomím našeho těla jako celku zahrnujícího prostorovost vně i v nitru.
Neexistuje proto – z principu nějaká konečná „Sebe-realizace“, ale buď směřujeme ke stále širšímu, hlubšímu a kvalitativně novému vědomí Sebe, nebo naopak omezujeme své vědomí v těchto kvalitách, až jej ztrácíme vůbec ve ztotožnění s naším egem, nebo zkušenostmi světa.
Současně vždy nové vědomí Já, jeho hlubší a širší zkušenost a prožívání, nám umožňuje zcela nové kvalitativně hlubší vnímání a prožívání světa, druhých, všeho co je a může být. Cílem kultivace našeho vědomí není dosažení nějakého “nadpozemského stavu” nebo útěk z prožívání světa, vztahů s druhými, ale stále hlubší a širší možnost vztahování se k druhým, k nám samým a otázkám, které žijeme.
Natolik směřujeme k celistvosti našeho Já, nakolik udržujeme celistvost vědomi své celkové tělesnosti (všech individuálních těl) a našeho celkového vztahového života ve vesmíru vědomí jako jediného pole vše pociťujícího vědomí.
Rozpoznání prostorovosti jako prostoru vědomí
Když je naše vědomí fixováno až do ztotožnění s určitou zkušeností nebo věcí, kterou si uvědomujeme, ztrácíme samo vědomí v jeho kvalitě širšího prostoru, v kterém se naše pozornost nachází. Vědomí je ve skutečnosti polem – prostorem, který obklopuje a zahrnuje všechny věci a fenomény, které zakoušíme.
Zvýšení prostorového vnímání našim celo-tělesným vědomím – tedy tělem procítěním z nitra všemi směry je klíčem k procitnutí schopnosti celo-tělesného vnímání prostorovosti a jeho rozpoznání jako prostoru samotného vědomí – pole neohraničeného vědomí, zahrnující prostor vnitru i kolem nás.
Prostor je stejně jako samo vědomí neoddělitelně rozlišen od uvědomovaných věcí a fenoménů uvnitř prostoru. Tak je to i s vědomím.
Rozpoznání prostorové kvality vědomí prvotním rozšířením celo-tělesného vnímání prostoru kolem nás jako prázdného prostoru vědomí, vede k osvobození od bodově sevřeného vědomí, které se často prožívá nejčastěji soustředěné v hlavě nebo v hrudi.
Pravá duchovní svoboda je svoboda od ztotožnění s čímkoliv, co zakoušíme, co prožíváme, čeho jsme si jenom vědomi. Pravá duchovní svoboda je ztotožnění s prostorem vědomí, který zahrnuje všechny vnitřní fenomény i zevní věci, které si uvědomujeme v jediném neohraničeném poli vědomí.
Vědomí je jedinou pravou Svobodou.
Základní nevědomost ega a její odstranění
Ať už jsme jakkoliv „duchovně pokročilí“, stále všichni máme vrozenou tendenci ztotožňovat se s tím, co si právě uvědomujeme, co právě probíhá v našem vědomí, a tak ztrácíme rozpoznání samotného vědomí a jeho svobodu.
Vědomí nedosahujeme a tedy ani nevlastníme, už jím jsme, necháváme je vyvstávat meditativním cítěním a nasloucháním, nikoliv soustředěním na ně, či jakoukoliv manipulací s pozorností s určitého prožívaného já.
Základní nevědomost spočívá v nerozpoznání a neuvědomování, že samo vědomí nepatří žádnému našemu „já“ nebo „subjektu“, že není naším egem, a spočívá právě v přivlastňování naším „já“, což je ego.
Odstranění této nevědomosti ega je naopak v rozpoznání, že vědomí samo není vlastností nebo vlastnictvím jakéhokoliv „já“, tedy našeho ega, ale ryzím vědomím, v kterém se jakékoliv já nachází.
Místo ztotožnění našeho „já“ s jakoukoliv uvědomovanou věcí nebo fenoménem, se musíme ztotožnit se samotným vědomím toho, co si uvědomujeme a nikoliv s tím, co si uvědomujeme. To je odstranění nevědomosti ega, nikoliv ega jako takového.
Proces meditace
Samotná meditace spočívá ve věnování času vědomému rozpoznání, že vědomí jako takové (ryzí vědomí) není omezeno na žádnou věc, fenomén nebo „subjekt“ či „já“, které si můžeme uvědomovat, které prožíváme, ať už v podobě myšlenek, pocitů, impulsů či jakýchkoliv počitků, včetně všemožných tzv. mystických nebo vnitřních zkušeností, žádostí, vzpomínek, apod. Ryzí vědomí je podobno neohraničenému prostoru, jenž je neoddělitelný od všech objektů a fenoménů v něm a současně zůstává absolutně rozlišený od svého obsahu a není žádnou „věcí“ ani vlastností či pouze schopností „já“.
Ryzí vědomí je přirozený všeho prostý prostor vědomí, který zahrnuje vše, co zakoušíme a co probíhá, a přitom současně zůstává absolutně rozlišený od každé zkušenosti a každé věci, kterou si uvědomujeme.
Vše, co je třeba, je přestat se ztotožňovat s okamžitým zaměřením pozornosti a jednotlivými jevy, a místo toho se zaměřit na ztotožnění vždy s větším polem vědomí, který vše zahrnuje a obklopuje, která v naší zkušenosti přirozeně vyvstává, pokud věnujeme čas tomuto přirozenému procesu.
Paradoxně osvobození od pohlcení a omezení vědomí v „těle“ nevede odtahováním vědomí od těla a od mysli, ale naopak věnování dostatečného času procitnutí našeho celo-tělesného bytí našim nejvnitřnějším citem, což vede k přímé zkušenosti těla – tělesnosti jako pole cítícího vědomí neomezeného hranicemi kůže organismu.
Skrze doslova „zvědomění“ či procitnutí těla z hlubiny bytí všemi směry do poslední částečky vně i do nitra, lze získat schopnost přímo pociťovat prostor kolem i nitru celého těla jako prostor samotného vědomí. A současně zakoušet zcela nově naší tělesnost jako celistvý smyslový orgán naší duše, kterou je samo vše pociťující vědomí.
Rozšíření citu přímého vnímání prostoru jako přímého tělesně procítěného prožitku, je klíčem k přímé zkušenosti samotného vědomí jako neohraničeného otevřeného prostoru – pole vše-pociťujícího vědomí, který zahrnuje nejen naše tělo, ale i těla ostatních i celý svět.
Podobně jako naše těla spočívají v prostoru, tak my sami a každé naše „já“ spočívá v neohraničeném prostoru vědomí.
Dýchání vědomím
Meditovat není nic jiného, než se ztotožňovat se samotným ryzím vědomím všeho, co právě probíhá, co si uvědomujeme, což znamená uvědomování vždy širšího a hlubšího prostoru vědomí, v kterém se uvědomované věci a fenomény dějí a jeví, vyvstávají a opět zanikají.
Tím současně začínáme zcela přirozeně pociťovat větší prostor pro zcela jiný druh dýchání – duchovní dýchání vědomím, samotným éterem – dechem vědomí. Tato substance života, dech vědomí (v různých duchovních tradicích nazýván různě jako živa, prána, nebo čhi) prostupuje, oživuje všechny věci, fenomény, bytosti a současně je obklopuje. Tento neohraničený éter prostoru vědomí jeden z mých učitelů nazývá čidakáša.
Procitni a buď si vědomý oblastí dolní části břišních svalů a pociťuj při nádechu jejich napínání a při výdechu jejich relaxaci.
S každým nádechem a společně s jeho průběhem současně celým povrchem těla pociťuj vstupující vitalitu z celého procítěného prostoru kolem do tvého nitra.
S každým výdechem i po jeho skončení pociťuj sestup vědomí vnitřním prostorem těla do dolní části trupu a nohou.
Rozšiřuj s každým nádechem a výdechem vědomí obou prostorů současně skrze dýchající procítěný obal své tělesnosti, až do vyrovnání obou fází a spočinutí jako svobodný pohyb vůle v neomezeném oceánu živého vědomí.
Základní poznání Sebe
Poznání Sebe je stále novým zkušenostním rozpoznáním samotného vědomí našeho prožívání jako celku, ke kterému přirozeně dospíváme tím, že se přestáváme ztotožňovat s uvědomovanými jevy a věcmi a všemi „já“ a místo toho se ztotožňujeme s celo-tělesně prožívaným cítícím polem vědomí zahrnujícím prostor kolem nás i v našem nitru, které jim dává prostor pro jejich zpřítomňování a jejich prožívání a nejen to, současně i nové pochopení, poznání a hlubší vědomí nás samých, druhých i našeho života jako celku.