„Kde se dva či více sejdou v mém jménu, tam Já (božské vědomí, které je ztělesňuje a personifikuje), je mezi nimi.“

Ješua

Úvod

Celý život můžeme vnímat jako nepřetržité kontinuum bezprostředního živého potkávání s konkrétními životními situacemi a setkávání se s druhými lidmi v našich vztazích.

Věřím, že pokud vnitřně zpomalíme a dáme dostatečný čas prvně sami sobě, našemu bezprostřednímu sebe-prožívání, shledáváme, že vždy jde o důvěrné a jedinečné vzkazy a výzvy, které se bezprostřední dotýkají našeho vlastního bytí, vztahují se k němu a které nás i volají k osobnímu odpovídání a svědomí, a utvářejí bezprostředně naší vědomou identitu.

Celý život v každém okamžiku je možné prožívat jako řetěz či kontinuum setkávání, či jako nekonečný rozhovor duše doslova utkávajíce předivo našeho života a vědomí naší vztahové identity k druhým a ke světu. Míním, že to, co se nazývá v různých duchovních směrech Bohem, není a nemůže být jenom předmětem určité věrouky, určitého jediného „písma“ či učení, určitého soustředění „na Boha“, ale je bezprostřední součástí lidské komunikace a vztahů, kterou každé setkání je.

Meditativním setkáváním míním taková setkávání dvou či více individualit s vědomím a pochopením každého setkání jako možnosti vytvoření společného prostoru-pole pro otevření unikátního individuálního potenciálu každé individuality skrze společné sdílení prostoru meditujícími k prohloubení a rozšíření svého vědomí a identity, neboť společné vědomí tvoří prostor kolem i mezi nimi.

Meditativní setkání je zejména společné přebývání s bytím druhých ve společném sdíleném prostoru vědomí, jež zpřítomňuje a je širším Já, uprostřed všech společně meditujících, jako samo vědomí.

Meditace jako taková není nějakou určitou specifickou „činností“ typu „zastavování mysli“, nebo „dosahování samádhi“, ale způsob bytí, ve kterém věnujeme svůj čas vědomí našeho sebe-prožívání jako celku a skrze něj rozšiřujeme svou vědomou identitu jako samo vědomí. Základem je celkový meditativní způsob života, ať již jsme činní, nebo odpočíváme při všech aktivitách tělesných i duševních spočívající ve snaze věnovat výhradně svůj čas okamžik po okamžiku vědomí svého sebe-prožívání jako celku ve všech jeho aspektech, oblastech a úrovních v celistvé harmonii.

Přesto jsou období, kdy se věnujeme meditaci, tedy rozšiřování a prohlubování našeho vědomí výhradně, to nejčastěji nazýváme, že „meditujeme“. Spíše bychom ale měli hovořit o výhradní meditaci, či „formální“ meditaci, kdy věnujeme náš čas výhradně našemu vědomí a určitým konkrétním meditačním postupům – tedy jógám vědomí cíleně a nemáme jiných povinností.

Věřím, že věnovat svůj čas výhradně „meditaci“ v určitý čas, má svůj smysl a význam, ale současně nesmíme upadat do přesvědčení, že meditace je jenom nějaká „samoúčelná aktivita“ podobně jako „jít si zacvičit do fitnessu“ nebo „rekreovat se ve welnessu“ prováděná po určitý čas a dobu. Smysl meditace je daleko hlubší, byť přirozeně obsahuje a zahrnuje to, co se snaží nabízet výše zmiňované aktivity, je jím náš život a jeho esence.

Je to podobné jako přirozené střídání klidu a pohybu, někdy se věnujeme meditaci výhradně v klidu, někdy jsme činní.

Přestože platí, že vědomí je stále přítomnou skutečností a jsme jeho vyjádřením jako individuální cítící vědomí stále (a tedy z jistého pohledu není opravdu o co usilovat někde v klidu a ústraní), pro většinu lidí je skutečností, že potřebují prvně věnovat dostatečný čas svému vlastnímu vědomí a cítění, aby mohli své vědomí dostatečně procítit a natolik zintenzivnit ve své zkušenosti, aby se stalo jejich trvalým domovem a způsobem vědomého bytí a vztahování ke světu a druhým, tedy žít v meditujícím vědomí trvale na své individuální cestě životem.

Samozřejmě ideálem je trvalý život v meditujícím vědomí a trvalá snaha okamžik po okamžiku růst ve své vědomé identitě a tvořivém vyjádření, současně ale věnování určitého času výhradně našemu vědomí cítím, v jeho rekreativním regeneračním přínosu, za stále více než důležitý. Zejména v dnešní době a klimatu charakteristického zejména uspěchaností, rychlostí a celkovém neusazení většiny lidí díky prožívání trvalého „nedostatku času“ v honbě za „kostmi“ odhazovanými vládnoucími „bohy“ a hodnotami současnosti.

Můžeme tak činit výhradně o samotě individuálně, v partnerské dvojici jako párovou meditaci, či na společné meditaci v kruhu přátel, nebo na meditačních seminářích po několik dní. Pak tedy můžeme myslím oprávněně hovořit a rozlišovat individuální meditaci, párovou meditaci a to navíc v mnoha kontextech, což je zcela samostatné téma a společnou meditaci v kruhu více než dvou meditujících a delší meditační semináře spojené se společným pobytem mimo běžný rámec individuálních životů účastníků.

Míním, že ani jeden kontext sám o sobě není samoúčelný a ani jeden kontext sám o sobě myslím nemůže vést k plnému vědomému životu, neboť jako lidé je pro nás typické, že se potkáváme právě buď v páru, ve skupině a to ať dočasně, nebo po určitou dobu anebo, jsme sami. Věřím, že každý potřebujeme čas jak být jenom sami, někdy jenom v páru a někdy ve skupině přátel. To vše tvoří zdravé přirozené potřeby naší duše pro její zdravý projev.

Myslím, že není otázkou, zda je lepší meditace v páru, nebo ve skupině, nebo o samotě individuálně. Jde zkrátka o různé kontexty, které mají svá specifika, význam a přinášejí také rozvinutí a procitnutí určitých kvalit a schopností naší duše. Zkrátka výhradní meditací o samotě se těžko můžeme naučit být lepšími partnery, tatínky, maminkami. Výhradním chápáním meditace jako meditace ve skupině, nám může bránit zakoušet meditativní vědomí i během denního běžného života, zejména pokud tím současně nahrazujeme naše osobní vztahy v životě, apod.

Ve svém životě mám zkušenost se všemi variantami možného kontextu věnování se výhradně, tedy „formálně“ meditaci a všechny mi přinášejí stále nové a hlubší vědomí i pochopení dynamiky duše a stále nové učení se.