Esenciální přirozenou disciplínou vědomého bytí – meditace (umu vědomí) je celodenní vědomé spočívání ve vědomém těle vědomí a jako tělo vědomí, tedy v poli cítícího vědomí zahrnujícího a sjednocujícího jak prožívanou-pociťovanou tělesnou identitu, tak prostor kolem i v nitru těla a vše, co v těchto prostorech zakoušíme a jsme si vědomí.
Přičemž tělo je prostor a prostor je vědomí, proto tělo je prostor-pole vědomí.
Vědomí je primárně prostor a tělo jako celek je primárně prostorové pole vědomí obsahující dva od sebe neoddělitelné prostory (vně rozšiřujícího a do centra pohlcujícího) spojené a rozlišené pociťováním tělesnosti jako celku.
Nezbytnou podmínkou k celodennímu udržování tohoto vědomí je – z principu, dostatečné věnování času vědomí celo-tělesného povrchu, jak jej subjektivně pociťujeme jako celek – oblast.
Tedy základní instrukci můžeme stručně vyjádřit:
Ciť více a více svou celou tělesnost jako takovou a buď cítícím tělem neomezeným hranicí organismu jako pole cítícího vědomí.
Ciť více a více svou celou tělesnost od vrcholu hlavy po dotek chodidla, ciť více své tělesné bytí jako celek, kterým jsi ty sám. Abys mohl něco cítit, musíš si toho být současně vědom, současně rozpoznej, že cokoliv cítíš, či jsi si vědom, není to, co cítíš, či to, co čeho jsi si vědom, ale cítícího vědomí toho, co cítíš, či jsi si vědom. Pokud si stále dáváme vnitřně dostatek času na to, abychom plně cítili svou tělesnost jako celek, současně se přirozeně osvobozujeme od ztotožnění a omezení vědomí na jakýkoliv zakoušený či prožívaný pocit, ať už sebe, či čehokoliv jiného. Musíme si ale dostatečně jasně uvědomit zásadní rozdíl mezi tím, že něco cítíme, či máme pocity a samotným primárním polem cítícího vědomí, kterým jsme, tedy mezi city a pocity, které tzv. “máme” a samotnou aktivitou vědomí, kterou je cítění jako takové. Cítění není pouze reakce těla na nějaký podnět, či zkušenost, nebo pocit, ale samotná věčná a primární aktivita duše či vědomí jako takového.
Proto prvotní schopností vědomí je cítění – ryzí CIT (odtud cit jako sanskrtské slovo pro vědomí). Vědomí – naší duši tak probouzíme skrze její podobu – formu, tedy naší subjektivní tělesnost – subjektivní celo-tělesné jáství, kterým je samo vědomí celo-tělesného prožívání jako celku.
Proč?
Protože pouze skrze vědomí celo-tělesného povrchu – hranic, jsme – opět z principu schopni pociťovat vnitřní prostor vědomí, který ohraničuje, i vnější prostor, který jej obklopuje. Tyto tvoří dva od sebe nedělitelné aspekty našeho singulárního životního “prostoru vědomí” – tedy těla vědomí jako spojité pole cítícího vědomí neomezené hranicemi lidské podoby těla.
Procítěním svého tělesného bytí jako celku, jsme schopni přímo pociťovat i prostory kolem nás a v našem nitru, rozpoznat tyto prostory jako prostory stejného vědomí, kterým jsme my sami a ztotožnit se s polem vědomí, zahrnující jak naše cítící hranice těla, tak oba prostory vně i v nitru současně.
Um/jóga prostoru stojí na věnování našeho času kultivaci vnitřního způsobu bytí, který zásadním způsobem kvalitativně ovlivňuje náš život z pohledu toho, kolik cítíme, že máme životního prostoru pro nás samé, druhé a své vztahy a aktivity, tedy nakolik skutečně žijeme ve svobodném životním prostoru a jak v něm žijeme. Z tohoto pohledu a pochopení, míním, že jde o zcela zásadní vnitřní um – dovednost pro zkvalitnění života jako celku ve všech jeho oblastech.